Canneský deník Šimona Šafránka 6: Kde jsou mladí herci a proč filmovému plátnu vládnou kmeti?
V Cannes soupeří o pozornost peníze nezdolného stáří s talentem prchavého mládí. U mě vítězí děti, kterým se nechce jíst.
Club Zero se jmenuje novinka vídeňské režisérky Jessicy Hausner (Lurdy, Malý Joe). Na výběrovou internátní školu přichází slečna Novak (Mia Wasikowska) coby učitelka nových způsobů stravování. Ke každému soustu je třeba se prodýchat, v důsledku tak má člověk zůstat zdravější a k tomu ještě zachrání planetu a zničí kapitalismus. A později? Třeba půjde přestat jíst úplně. Podniknout tak rebelii vůči světu rodičů, kteří u večeře křičí: „Ještě aspoň jedno sousto!“
Jessica Hausner je vyhlášená přísnou režií, herci u ní nemají prostor na improvizaci. V Club Zero k tomu ale ani není důvod – v dialozích není jediná replika navíc, obrazy jsou soustředné v klinicky čistých záběrech. Barvy, kostýmy, mejkap – vyřešeno do detailu. Režisérka dokáže držet film na tenké hranici ironie a satiry, přitom ostře mluví o kultu a ochotě popřít vědecké argumenty.
Téma hladovění, tedy věci nezdravé, nebezpečné a sebezáhubné, přitom prudce rezonuje s mou každodenní festivalovou zkušeností. Probouzím se s očima nateklýma jako Karlos Vémola, rozlepí je až sprcha. Následuje smršť filmů, průměrně čtyři až pět denně. Není to pokus o rekord; začíná to nenápadně. Vyberu si dva tři. Ale pak zaslechnu chválu tady a mám prostoj támhle. A mám to věčné FOMO, strach, že mi něco uteče. Do toho dvě tři schůzky na filmovém trhu, kde potkávám sales agenty kvůli programu pro festival Dny evropského filmu. A potom rozhovory. Kdy u toho mám asi tak jíst, byť zdejší dieta patří k nejzdravějším na světě?
Ovšem recenze Club Zero? „Mělké, bez satiry, vyhladovělé.“ Anglosaská kritika je mnohem více spokojená s novinkou nestárnoucího Akiho Kaurismäkiho, který už od osmdesátých let točí v podstatě jediný melancholický příběh o vyprahlém světě, kde kapka lásky dělá zázraky. Na moment. Do canneské soutěže se Kaurismäki letos vrací s kusem Fallen Leaves. V karaoke baru se potkává pokladní ze samoobsluhy, která si domů potají bere prošlé zboží, a dělník, jenž místo jídla raději otevírá vodku. Je snad tohle recept, jak přežít festival? Lakonicky vyprávěný snímek s minimálními dialogy a maximální emocí doprovází rozhlasové zpravodajství z války na Ukrajině a sentimentální fláky finských písničkářů. Co víc si přát? Snad jenom, aby se oba zmíněné filmy objevily v českých kinech. I to se naštěstí stane díky péči distribučky Aerofilms.
Na filmovém trhu zatím zuří jiná debata. Kde jsou mladé hvězdy? No, nikde. Magazín Variety referuje, že nejobletovanějším scénářem na celém trhu je remake Cliffhangera se sedmdesátníkem Sylvesterem Stallonem. V nabídce je též nový projekt jeho vrstevníka Arnolda Schwarzeneggera. Osmdesátiletý Harrison Ford kynul canneskému davu ve čtvrtek, jen o dva roky mladší Michael Douglas byl hvězdou zahájení. Jak to, že komerčnímu kinu vládnou kmeti?
Variety vidí souvislost v kolapsu trhu s DVD na konci nultých let. Dalším důvodem absence mladých hvězd je to, že například Tom Holland nebo Chris Hemsworth jsou dlouhodobě upsáni Marvelu, zatímco Ryan Gosling, Timothée Chalamet nebo Kristen Stewart a koneckonců i její spoluhráč ze ságy Twilight Robert Pattinson nejdou přímočaře za kasovními trháky, nýbrž často volí i umělecky ambicióznější tituly – které pak s radostí uvádějí právě festivaly jako Cannes nebo Benátky, ale komerční potenciál mají limitovaný. Variety nakonec cituje prodejce George Hamiltona z Protagonist Pictures: „Chovali jsme se k filmovým hvězdám jako k bohům. Ale marketing streamovaných filmů je tak omezený, že nemusí vytvářet žádné hvězdy. Herci už nemají tu nadživotní auru jako dřív.“
