Vše o Putinovi a jeho válkách. V Praze žijící profesor Galeotti odhaduje vývoj invaze na Ukrajinu
Bývaly doby, kdy se na Západě odborníkem na Sovětský svaz mohl stát každý, kdo znal azbuku a uměl žvatlat o Dostojevském. Někdy dokonce azbuku nemusel umět přečíst, stačilo, když ji poznal. Aspoň některé výkony „kremlologů“ a sovětologů tomu odpovídaly. Možná jsou to příliš silná slova, ale předpovídat, co se stane, z redakčních článků Pravdy, ústředních novin komunistické strany SSSR, bylo trochu jak otáčení Rubikovou kostkou.
Je pravda, že z důrazu na určité slovo, použití adjektiva či uvedení nějakého jména na nepředpokládaném místě pořadí se daly odvodit kádrové přesuny, jež mohly mít ekonomické, ideologické či bezpečnostní důsledky, ale k poznání, jak to všechno funguje, to příliš nevedlo. Svědčí o tom ne zcela přesné odhady či dokonce fatální chyby v západních prognózách o sovětských hospodářských ukazatelích např. ve zbrojní výrobě a vůbec v počtu taktických zbraní.
„Jak to říká náš Gosudar: „Zákon a pořádek, to jsou věci, na nichž vždy spočívala a spočívati bude svatá Rus, z Šedého popele znovuzrozená.“ (Tato i další citace vyznačené v článku kurzívou pocházejí z knihy Vladimira Sorokina Den opričnika v překladu L. Dvořáka)
Što slučilos?
Díky synergickému efektu konce studené války, pádu železné opony, rozpadu SSSR a Fukuyamovy knihy Konec dějin a poslední člověk, bláhové představy o dovršení vítězství liberálního řádu na širém světě (autor ji sice posléze korigoval, ale první slovo platí, druhé leze z gatí), se na ruského medvěda tak trochu pozapomnělo, protože se slavilo, podnikalo, cestovalo… Zvláště když vládl alkoholu nakloněný Boris Jelcin. Za jeho prezidentování se vystřídalo šest předsedů vlády. Prvním byl reformátor Jegor Gajdar, posledním Vladimir Putin (1999). Pěkná jízda na lochnesce.
Střih. Novodobý car Putin 24. února 2022 nařídil provést invazi do sousedního bratrského státu. Jestliže mnoha ruským krokům v mezinárodní politice předtím nikdo nerozuměl, tak teď jsou všichni úplně paf a padají slova o iracionalitě a šílenství. Ze státníkovy tváře, povislé ruky či neobvyklé chůze odvozujeme jeho nemoci a počet vydaných knih, v jejichž titulku je jeho jméno, se začíná blížit knižní personě číslo jedna, Hitlerovi. A najednou nám scházejí experti, protože ani zahraniční absolventi MGIMO, možná nejprestižnější ruské vysoké školy, z níž se vždy rekrutovala diplomatická (i rozvědná) elita, se od svých spolužáků nic nedozvědí. Što slučilos? Co se vlastně děje na Rusi?
Měli bychom si umět vybírat knihy k důležité problematice týkající se našich životů a nečíst každou pitomost sešitou horkou nití. Jedním z těch, kteří mají k Putinovi a dnešnímu Rusku co říct, je zcela určitě Mark Galeotti (* 1965), britský akademik, učitel a spisovatel, který vystudoval London School of Economics, působil na různých vysokých školách nejen ve Velké Británii, ale i v Rusku a u nás, byl poradcem v britské zahraniční politice a ředitelem poradenské firmy Mayak Intelligence. Od roku 2016 spolupracuje s pražským Ústavem mezinárodních vztahů, v současnosti jako seniorní nerezidentní výzkumník. Specializuje se na nadnárodní a organizovaný zločin, zpravodajské a tajné operace, vojenské a nevojenské bezpečnostní výzvy, a především na ruskou domácí a zahraniční politiku, na ruskou bezpečnostní problematiku a na ruské a sovětské dějiny. Je autorem více než pětadvaceti knih, první z nich vyšla v roce 1995 a tu zatím nejnovější, více než čtyřsetstránkové Putinovy války: Od Čečenska po Ukrajinu, před pár týdny vydalo nakladatelství Bourdon v překladu Aleny Byrne.
„Copak v nějaké zámořské mikrovlnce se pirohy dají upéct tak jako v naší ruské peci? Copak se jinde mléko lépe srazí? A co tatíček ruský chléb? Ruský chléb je třeba péct v ruské peci, to vám i poslední žebrák poví.“
Čtyřnásobný prezident Putin, produkt říše
Ve svém deníku, vydaném knižně pod názvem Konec exilu (2014), si český sochař a malíř Jan Koblasa zaznamenal: „1999, 31. prosinec – při večeři televizní zpráva – že v rusku odstoupil jelcin – následníkem má být oficír KGB putin – prý léta sloužil v drážďanech – od pohledu pěkný ptáček.“ Umělci často přehánějí, ale mívají i vizionářský vhled do věcí, a také platí, že něco „na první pohled“ má často trvalou platnost. Co je vlastně čtyřnásobný ruský prezident Vladimir Vladimirovič Putin zač? Původně grázlík z leningradské ulice, který v letech 1985–1990 pracoval v Drážďanech jako příslušník KGB, ale žádný Bond s povolením zabíjet, spíš kancelářská krysa. I když si dnes hraje na drsného chlápka, který lítá v proudových letadlech, s odhaleným chlupatým poprsím jezdí na koni nebo střílí z kuše na velryby. Svou politickou kariéru začal jako Jelcinův poradce, v roce 1998 byl jmenován ředitelem FSB (Federální bezpečnostní služba), dál to už známe. Svět je fenoménem Putin uřknut, ale on není tvůrcem současného Ruska. Naopak, jeho vytvořilo Rusko. On je produktem říše, on ji má vrátit zpět do centra světového dění a ovládat znovu prostor vymezený Jaltou, jejíž výsledky si Rusové „vysvětlili“ po svém.
A je to zase bohužel následek jakési kouřové clony, snahy nepřipomínat si čtyřicet let budování lepšího příštího a zapomenout na to, co je to velkoruský šovinismus, co je obsahem ruského geopolitického myšlení konce 19. století. Zapomenout na vítězství idejí o tom, že Rusko není ani Západ, ani Východ, ale „ostrov“ sám pro sebe, z něhož vyjde obroda současné zahnívající civilizace.
Z tohoto pohledu je pak více než sedmdesátiletá existence Sovětského svazu pod vedením komunistické strany jen pokračováním této myšlenky, což je celkem vysledovatelné v činnosti Kominterny (Třetí internacionály), a teze o proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví jsou jen převlečenou tezí o jedinečnosti, výjimečnosti a výhodnosti ochrany ve stínu ruského dubiska. Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak! A když už bylo trochu ouvej a po eurokomunistických pokusech se ve světě vyrojilo socialismu bez sovětského vlivu trochu moc, je vytažen z propagandistického osudí další důležitý šém, heslo reálný socialismus, jehož autorem je nesmrtelný hlavní komunistický ideolog, rudý kardinál Michail Suslov. Jen ten socialismus, který je budován v Sovětském svazu, je ten pravý, jen ten se přetaví do beztřídní společnosti, kdy všichni budou první a všem bude dáno. Jen ti, kdo půjdou s námi bok po boku (ale za námi), budou spaseni.
Horní Volta s raketami, Nigérie se sněhem
Po roce 1989 tyhle vějičky jako mávnutím kouzelného proutku zmizely, komunističtí bossové objevili krásu a výtěžnost slova „národ“, začalo fangličkování a proběhly ohlášky jednou za třikrát končící pobratřením s církvemi… Do slovníků se vrátil národ s pánembohem, jenže svět potřeboval, aby se peníze točily, takže nějaké historické či filozofické souvislosti nikoho nezajímaly. Ruská federace nemá se Sovětským svazem nic společného, tvrdil nám jeden z prezidentů. Hlavně se nedívat do zpětného zrcátka.
Jestliže se o Rusku říkalo, že je to Horní Volta s raketami, nebo Nigérie se sněhem, a je celkem jedno, kde to celé vzniklo, je to jen snaha posměšně popsat něco, co je pro Rusko typické. Aspiruje-li (chce-li aspirovat) nějaký stát na roli velmoci, musí mít velmocenské ambice politické, ekonomické a vojenské. Rusko splňuje v tomto punktu plně jen ambici třetí a s odřenýma ušima první, ekonomickou rozhodně ne. A tomu odpovídá jeho neschopnost (možná dokonce neochota) být přitažlivou zemí; zatímco hard power (tedy síla, a dnes sem patřící i vývozní komodity jako ropa a plyn) se jí „daří“ až moc, co se týče soft power (kultura, politické hodnoty atd.), tam je to mizerné. Pokud tedy nepočítáme nabídku teorií spiknutí, ublíženost a kyberchaos. Ačkoli lze namítnout, že existuje část populace (i u nás), které tato verze měkké síly vyhovuje, má to jeden háček: Jsme pro Rusko, ale žít bychom tam nechtěli. To platí i pro část ruských elit.
„Velká myšlenka zajisté vždy velký odpor plodí. Vždy měla nepřátele naše země, vnitřní i vnější, ale ještě nikdy se zápas tento nevystupňoval do takové míry jako v době Obrození svaté Rusi.“
Oligarchové + podsvětí = nová opričnina
O současnou zahraniční politiku je u nás obecně nižší zájem. Na jedné straně sice veřejnost pociťuje dopady událostí za našimi hranicemi, na druhé straně je porozumění tomu, co se děje, omezené. Z toho plyne zranitelnost vůči všem formám „informací“. Bez znalosti reálií nemá moc smysl vysvětlovat nějaké české pozice či aktivity.
Doba sice svědčí všem badatelům, kteří přicházejí se sexy metaforou, se kterou se dá pracovat, ale často je bez obsahu, naplňuje se až podle potřeby. Jako když byl při zakládání bigbítových skupin nejdůležitější název, který musel provokovat. Výkon přišel – nebo nepřišel – až poté.
Mark Galeotti je z tohoto hlediska vlastně nezajímavý, protože se zabývá svými tématy dlouho, podrobně, porovnává, srovnává a odvozuje. Jeho kniha Putinovy války. Od Čečenska do Ukrajinu (překlad Alena Byrne, vydal Bourdon, 439 stran) není ničím senzačním, nepřináší žádné „objevy“, nepracuje s pop tématy (ta jsou v každé vědě). Je to „jen“ chronologický popis Putinovy éry, od první čečenské války až po začátek války proti Ukrajině. Každý válečný konflikt je probrán od jeho počátku, kdo v něm jakou hrál roli, co Rusko sledovalo a proč, co provedlo dobře a co špatně, jaká vojska a zbraně byly použity. Autor využívá všech svých zkušeností a předchozích prací, aby zároveň vysvětlil, jak propojením oligarchů s kriminálním podsvětím vznikla jakási nová opričnina, za Ivana Hrozného vykonavatelé carovy vůle, dnes osobními a ekonomickými vztahy propojení Putinovi lidé.
Dalším tématem procházejícím jednotlivé kapitoly je proměna ruské vojenské schopnosti, která byla na začátku devadesátých let v troskách. Galeotti využívá svoje kontakty v ruské armádě a znalost ruského bezpečností prostředí, například když vysvětluje, jak fungují briefingy jednotlivých rozvědných služeb a jak jsou materiály GRU (Hlavní správa rozvědky) filtrované Generálním štábem nebo přímo ministrem Šojguem. Predikuje také možné budoucí směry vývoje, ale je ve svých předpovědích velice opatrný.
Knihu končí bez patosu: „Poté co se Rusko v mnoha ohledech stalo průkopníkem asymetrických a popiratelných typů válek, které doplňují ty regulérní, stojí před reálnou otázkou. Do jaké míry dokáže zvládnout nekonvenční hrozby samotné? […] Ruská armáda a pochopitelně i ekonomika a společnost si ještě dlouho ponesou hluboké a bolestné jizvy utržené v Putinových válkách.“ Nicméně to v žádném případě neznamená, že bychom měli Rusko jakkoliv podceňovat, jak se dnes snaží někteří autoři, a neměli bychom podléhat ukrajinské propagandě a vůbec ukrajinské práci s informacemi, která je sice bravurní, ale je samozřejmě účelová.
Ukrajina do EU a NATO
To podstatné, co z Galeottiho knihy vyplývá, je, že Putinovo Rusko prosazuje svoje zájmy v zahraniční politice silově, vojensky, že v jeho politice zcela absentuje soft power, v současné době nemá světu v nevojenské sféře (nerostné suroviny jsou z ruského pohledu vojenským materiálem) co nabídnout a že Západ musí přestavět svůj bezpečnostní systém. Změnou na nejvyšších postech v Kremlu se nic nepohne. A měli bychom to pochopit.
Co v knize není, ale visí to ve vzduchu, je velice nepříjemná představa budoucnosti, v níž, ať bude konec ruské invaze na Ukrajinu jakýkoliv, zůstane nepříliš daleko od našich hranic víceméně volně k mání nepředstavitelný arzenál zbraní všech možných typů a taky dost lidí, jejichž návrat do normálního života už nebude možný.
Řešení je v tom případě jediné: Ukrajina by se měla stát postupně členem EU a NATO.
