Canneský deník Šimona Šafránka 8: Český den přinesl elektrizující Electru a sektářský Osmý den
Včera byl v Cannes tak trošku český den. Mezi studentskými filmy se promítaly dva snímky z pražské FAMU. Animovaná Electra, již režírovala Daria Kashcheeva, a hraný Osmý den v režii Petra Pylypčuka. V hlavním programu se pak na Croisette vraceli zasloužilí mistři.
Electra je elektrizující, dynamická podívaná. Mladá žena vzpomíná na své desáté narozeniny a především na svůj komplikovaný vztah s nepřítomným otcem. Kashcheeva ve filmu kombinuje animaci s hranými záběry, využívá loutky v životní velikosti. „Scénář vznikal nejdřív podle obrazů,“ přibližuje režisérka na jedné z teras festivalového paláce krátce před svou projekcí v soutěžním programu studentských filmů programu La Cinef. „Chtěla jsem pracovat s živými herci. Herec pro mě totiž představuje tělo a to jsem chtěla zkoumat hlouběji. Když jsem měla v hlavě nějaké konkrétní obrazy, začala jsem hledat příběh. A vtom jsem narazila na knihu o Elektřině komplexu, což je psychogický vzorec, kdy dcera soupeří s matkou o pozornost svého otce.“
Režisérčin předchozí krátký film Dcera vyhrál Českého lva i cenu poroty v Sundance a byl nominovaný na Oscara. „V Cannes jsem už potřetí,“ říká Daria Kashcheeva. „Napoprvé mi to tu přišlo hrozně chaotické, možná zbytečně crazy,“ vzpomíná na rok 2017, kdy se účastnila výběru Nespresso Talents. Loni se s Electrou zapojila do programu vyvíjených filmů Work in Progress. S organizátory zůstala v kontaktu, ti si v prosinci vyžádali střih Electry a film následně vybrali do La Cinef, kde jsou nakonec z pražské FAMU velmi netradičně hned dva filmy. Tím druhým je Osmý den od Petra Pylypčuka. Realistická kamera sleduje sektu, která se v lese u jezera chystá na rituál. Ovšem dospívající dívka má zcela jiný plán...
V celovečerní soutěži o Zlatou palmu útočí na prvenství v závěru týdne zasloužilí senioři: Ken Loach s ještě embargovaným titulem The Old Oak a Aki Kaurismäki nebo Marco Bellocchio. Poslední jmenovaný se ukázal s akademicky pojatým historickým dramatem Kidnapped. Na konci 50. let 19. století Vatikán nechal v Bologni unést šestiletého chlapce Edgarda Mortaru ze židovské rodiny. Kluk byl prý služkou pokřtěn, neboť byl nemocný. Rodiče pak prosili papeže, aby jim syna vrátil, Svatý otec ale zůstal neoblomný. Bellocchio s ohromnou pečlivostí rekonstruuje papežské síně, film na mě ale působí příliš akademicky, „normálně“.
Jaký opak od Akiho Kaurismäkiho a jeho stoické love story Fallen Leaves! Byli dva; on a ona. On se jmenuje Holappa (Jussi Vatanen), křestní jméno nezná nikdo. Ona se představí jako Ansa (Alma Pöysti). Setkají se na karaoke párty. On pije, takže ho vyhazují z dělnických prací, ona pracuje námezdně v supermarketu, odkud si bere prošlé zboží – než ji chytnou. Ve zprávách zatím zní zprávy o ruském vpádu na Ukrajinu. Na jednu stranu typický Kaurismäki se svými mlčenlivými, ale citlivými samotáři, na druhou pak velmi aktuální kus o smolařích na práci, šetření a ozvucích nesmyslné války.
„Napsal ten scénář za třicet hodin,“ říká herečka Alma Pöysti, když se po projekci potkáváme ve festivalovém paláci. „Nemá moc stránek. A není na nich moc slov,“ usmívá se a přitom mluví v krátkých větách, které jako by vypadly z Kaurismäkiho filmu. „Ale slova, která tam jsou, znějí přesně. Je to klenot.“ Stejně úsporné pak bylo natáčení. Režisér má totiž nejradši první klapku. „První týden to bylo šílené,“ oklepe se Jussi Vatanen. „Měl jsem třeba říct dialog o třech řádcích. Dva jsem řekl, on čekal na ten poslední a já se moc bál, že ho zkazím.“ Když se ale herci s Kaurismäkiho přístupem sžili, pochvalovali si soustředěnost a právě kouzlo první klapky. „S každou opravou jako by něco utíkalo, často už to nebylo ono,“ vzpomíná Alma Pöysti. Fallen Leaves i Kidnapped uvede v Česku distribuce Aerofilms, snímek The Old Oak potom Film Europe.
