Dobrá komedie není triviální, říká filmařský univerzál Michal Kollár

V tiskových materiálech říkáte, že Villa Lucia je generační výpověď, zlodějská komedie, a hlavně bláznivě pojatý příběh první lásky. Jak to jde dohromady?

Villa Lucia měla být původně můj filmařský autorský debut, napsal jsem ji asi v pětadvaceti. Scénář byl několikrát blízko realizace a periodicky se mi vracel, až se z toho stal takový koníček: skoro každý rok jsem ho přepisoval a jeho postavy, tři kamarádi, se mnou rostly. Z dvacátníků se stali třicátníci a málem čtyřicátníci. Je to žánrovka, zlodějská komedie i komedie o posedlosti jednou ženou. A jak ve mně ta látka zrála, doufám, že se do ní dostala právě i generační výpověď o tom, jak se dnešní třicátníci chovají jako šestnáctiletí, kdežto ti by se zase rádi chovali jako třicetiletí, ale nemají životní zkušenost. Je to o žití v adolescentním moratoriu. Tomuhle opožděnému chování jsem podřídil i vizuální stylizaci: vychází z filmů, které mě stylisticky nebo obsahově ovlivnily v rané dospělosti.

Co to je adolescentní moratorium?

Zní to až vznešeně, ale je to normální psychologický termín. Znamená, že člověk pořád odkládá důležitá rozhodnutí, a vůbec přijetí životní odpovědnosti, na neurčito. Konzultovali jsme scénář s předním slovenským klinickým a forenzním psychologem Antonem Heretikem, který dělal mimo jiné na nejtěžších případech psychopatických vrahů a napsal několik knih, třeba o narcistní poruše osobnosti. Ale pořád se bavíme o komedii: potvrdil nám, že se postavy Villy Lucie skutečně chovají věrohodně a že jejich chování má tenhle název. Takže jsme od něj dostali svého druhu požehnání.

Lucia je tedy žena i dům?