Můj soused Daniel aneb Sex v osmdesáti. Actually, v dvaaosmdesáti!
Je ráno, pospíchám do práce. Další ráno. Další spěch do práce. Zase nemám čas ani na ranní kávu. Vybíhám v trenkách na promrzlou zahradu, kde ze šňůry na prádlo strhávám pracovní košili. Tu jsem si tam nechal od včerejšího pozdního večera vyvětrat, protože ty ostatní jsou v mnohem horším stavu a na jejich vyprání, vyžehlení a sušení jsem zkrátka neměl včera večer čas ani sílu.
Když se soukám do košile, mému krátkým spánkem ještě rozehřátému tělu velmi rychle dojde, že přes noc asi pršelo a že teď ráno je jen těsně nad nulou: zacloumá mnou studený šok. Až teď jsem doopravdy vzhůru. Třesoucími se prsty si zapínám knoflíčky košile. Vyděšený hrudní koš okamžitě spustí prokřehlou cimbálovku chvějících se žeber.
„To neděláš dobře, sousede. Z toho budeš mít zápal plic,“ ozve se z vedlejší zahrady, která je od té naší oddělena nízkým plotem, klidný hluboký hlas. Penzista Daniel, můj soused. V poklidu venku ucucává svoje horké ranní kakao a ze zahrádky jak z pohádky, s pečlivě zastřiženým trávníčkem a rybníčkem s rybičkou a kamínky vyskládanými po do úhledné zenové mozaiky, mě zdraví s úsměvem spokojeného seniora.
„Brý ráno, Dane!“ odpovím já, upracovaný čtyřicátník, co žije v neustálém shonu, stresuje se v práci, stresuje se doma a přespává v nuzném domě, který mu ani nepatří (vlastní si samozřejmě nemůžu dovolit), a co právě teď v 6:30 ráno stojí v trenkách a mokré košili v mrazivé, zahradnickými pracemi dlouho nedotčené zahradě. Už jsem se naučil, že Irům, hlavně těm ve starším věku, co toho nemají během dlouhých důchodcovských dní moc na práci, nesmíš dát ani čas, ani prostor k zažehnutí konverzace. Jinak ti seberou ten tvůj a na nekonečné minuty ho zaplevelí zbytečnými řečmi o počasí a výprodejích v supermarketech. Dodal jsem tedy rychle: „Zký den, Dane!“
Klepu se chladem a chci zpět do tepla. Nejlépe do peřin. Utíkám do domu zahradou, která je spíš zpustlou džunglí než čímkoliv jiným, ale zničehonic mi na blátě, co bylo dříve jakýmsi záhonem, uklouzne napolo nasazená teniska. Čas se na vteřinu zdvojnásobí a už sedím na tvrdé chladné zemi. Přímo v onom hnědém kluzkém hrobě dávných zahradnických snah. Kostrč mě prudce zabolí a nohy se mi ve snaze zůstat v té hlíně jen dřepět, a ne si do ní lehnout úplně, rozjedou do stran. Moje nahá lýtka zmizí v hustém porostu vysokých kopřiv. Žahavkám se to nelíbí a okamžitě mě svými listy popálí. „Prdele! To je teda ráno,“ ulevím si nahlas, ale asi ne zcela srozumitelně, protože soused Daniel, který pravděpodobně trochu nedoslýchá, odpoví: „Tobě taky hezké ráno!“
Když o deset minut později vybíhám z domu a snažím se nezmeškat autobus do práce, objeví se před mými domovními dveřmi Daniel v župánku. Vypadá to, že tu na mě čeká. Svoje kakaíčko stále v rukou. Tak mě ty řeči o počasí a supermarketech přece jen neminou.
„Tak jsem si tak všiml, sousede,“ začne Daniel, „že je vaše zahrada v hrozným stavu. Celá zarostlá, zaplevelená… Jestli se ti do toho nechce, já ti rád pomůžu. Klidně vám to posekám.“ – „Ale to přece… Dane, přece nebudete ve svých osmdesáti…“ – „Actually, dvaaosmdesáti!“ – „…ve svých dvaaosmdesáti dělat na naší zahradě!“ – „Ale proč by ne? Rád vám to posekám. Dnes toho moc na programu nemám: jen se musím věnovat manželce, pak skočit do dvou obchodů, to víš, je čtvrtek, mají nový akce a slevy. A pak budu mít čas na ten váš prales. Navíc počasí má být vcelku ucházející, prý bude chladno, ale bez deště, dokonce drobné intervaly slunečních paprsků, teda to říkali v rádiu. Ale v televizi to říkali trochu jinak, v televizi vidí věci vždy jinak, tam říkali, že bude chladno, odpoledne deštivo…“ – „Okay, okay. Tady máte klíče. Posekejte nám teda zahradu,“ trochu neurvale souseda přeruším a rychle mu předávám klíče od našeho domu a utíkám do práce. Ještě, než naberu závodní rychlost, otočím se na souseda a zavolám na něj: „Kuju moc, Dane!“
Autobus mi nakonec samozřejmě ujel, takže skutečně běžím do práce. Mokrost a chlad ranní rosy na mé košili se během těch tří ostrých závodních kilometrů plynule promění v horkou vlhkost mého vlastního potu.
V práci mi nadvakrát mokrá košile schne velmi rychle. Sáláním těla v plném pracovním nasazení. Celý den padám na hubu, ke třem ranním běžeckým kilometrům přidávám dvacet tisíc kroků. Někdy uprostřed dne si vzpomenu na souseda Daniela. Jak mu asi ty postřižiny naší divoké zahrady jdou?
Dan je usměvavý penzista, jediný člověk v naší ulici, který vlastní dům. Vlastně mu jich na naší ulici a po celém městě patří hned několik. Za nehorázné sumy je prý pronajímá mladým rodinám a tvrdě pracujícím párům, které vydělávají v podstatě jen na to, aby mohly každý měsíc Danielovi zaplatit nájem. Z těchto peněz pak Daniel a jeho manželka žijí. Ne že by je potřebovali. Daniel pracoval v armádě a do penze odešel už v šedesáti, takže už dvacet let, actually dvaadvacet let dostává štědrou výsluhovou penzi. V domě vedle toho našeho žije od jara do podzimu, během zimy pobývá buď na Kanárech, nebo na luxusních zaoceánských lodích. Do Irska se vrací jen na pohřby, kvůli opravám svých domů a „vyřídit si finance“.
Během dne si na něj vzpomenu ještě několikrát. I proto, že v práci celý den obskakuju skupinku penzistů, kteří jsou sousedovi vlastně velmi podobní. Pohodoví, finančně zajištění senioři, kteří jsou většinu času příjemní a milí, ale také dokážou zničehonic otočit a svou roztomilou „důchodcovskost“ ve vteřině proměnit na nevrlou agresivitu. Z milých dědečků se pak stávají nepříjemní potížisté. To, že mě jeden z nich v den, kdy mi na těle nepříjemně usychala vlhká košile a nohy mě příšerně svědily popálením od kopřiv, vyloženě buzeruje a dost útočně požaduje specificky natočený půllitr piva, je asi příliš konkrétní a zapomenutí hodný příklad, ale v té chvíli mi to přijde jako příklad typický a všeříkající. Alespoň tak mi to doopravdy připadá, když mu opakovaně pivo servíruju. (Dědula, co by klidně mohl být můj soused Daniel, mi ho totiž třikrát vrátil. Chtěl jeden holandský lager natočit do skla známé irské pivní značky, ale do toho s vypouklou harfou, nikoliv do toho s pouhým potiskem harfy, a chtěl půlpalcovou pěnu, nikoliv centimetr pěny, ani dva centimetry, někde mezi. Pak bylo pivo málo perlivé, poté moc teplé. Ještě jednou a přistane ti ten půllitr na hlavě, pantáto, harfičkou pěkně do čela, říkal jsem si, když jsem mu ho nesl počtvrté.) A právě v tu chvíli mě napadlo, proč tihle penzisté tráví celé odpoledne tady v hotelovém baru. Proč třeba nepomáhají svým tvrdě pracujícím dcerám, synům, vnučkám a vnukům s vedením jejich domácností? Nebo proč třeba svým zaneprázdněným sousedům nesekají trávu?
Danielové na hotelovém baru se dost obhrouble baví o tom, jak ještě pořád dokážou manželkám naložit, intenzivně, často a se vším všudy. Chvástají se a já si říkám v duchu: No to určitě, ve vašem věku… Z mé marné snahy vzpomenout si, kdy jsem měl já, aktivní čtyřicátník, naposledy intenzivní sex se vším všudy, mě vytrhne nepříjemný zvuk. Dědula, ten s tím holandským pivem, významně pozvedl mým směrem prázdný půllitr a masivním prstenem na něj hlasitě a neomaleně klepe. „Ještě jednu rundu. A nepokaz to mý pivo. Půlpalcová pěna!“
Domů z práce přijdu v osm večer úplně vyřízený. Už se stmívá. Vzpomenu si na zahradu a jdu se na ni rychle podívat. Skoro ji nepoznávám: po wimbledonsku posekaný anglický trávník, kolem keřů zastřiženo na havla, záhony zbaveny plevele. Prostě nádhera!
„Nádhera, co?“ ozve se z vedlejší zahrady Daniel a podává mi klíče. „Kuju moc, Dane. Fakt díky. Odvedl jste skvělou práci.“ – „Není za co, sousede. Bude to jedno euro za čtvereční metr.“ – „Aha…“ Jsem trochu překvapený, že to nakonec nebyla obyčejná sousedská laskavost, ale placená zakázka, do které jsem byl vmanipulován. Ale protože výsledek opravdu stojí za to a taky proto, že nehodlám být malicherný, na transakci přistupuju: „No… jistě. Samozřejmě. Takže padesát eur?“ – „Actually, je to padesát dva metrů čtverečních. Takže dvaapadesát eur. A taky, sousede, kdybyste mi to dal hned a v hotovosti.“ – „Ale já nemám… A už je taky dost pozdě...“ – „Ale, sousede, bankomat u pošty je přece v provozu nepřetržitě…“ – „Okay,“ řeknu poraženecky a je to, jako bych čepoval další holandský lager s půlpalcovou pěnou do irské sklenice. „Jo a, sousede, šoupni mi ty peníze pod dveře. My už totiž jdeme s manželkou do postele.“
A tak se můj dlouhý den nekončí. Čtvrthodinu chůze k bankomatu (hodinky mi zavrní oslavnou zprávou, že jsem právě překonal měsíční rekord v ušlých krocích), dvacet minut u něj vystát frontu (u bankomatu je i v tuhle hodinu překvapivě dost lidí, všichni v mém věku a všichni viditelně unaveni, asi i oni potřebují zaplatit své sousedy seniory. Bankomat mi padesát dva eur samozřejmě nedokáže vydat, takže vybírám šedesát – máš to, Danieli, i s dýškem – a čtvrthodinu zpátky domů. Už je tma.
Před Danielovým domem se zastavím a všimnu si, že se svítí už jen v ložnici. Vejdu na jejich verandu a pod hlavní dveře zasunu šedesát eur. Vtom mi dojde, že se z Danielova domu ozývá podivný vrzavý zvuk. Jako by se dvě bolavé, napůl omráčené kočky pářily, ale vlastně se jim do toho moc nechtělo. Nevím, jestli to opravdu byl seniorský sex. Pokud ano, tak to rozhodně nebylo se vším všudy. Ale pro jistotu a pro svůj zdravý mentální život se z dosahu těch nepříjemných zvuků rychle dekuju.
Když si pak o chvíli později konečně sundávám pracovní košili, uvědomím si, že je opět příliš pozdě na to, abych ji vypral, vyžehlil a usušil. A tak ji jdu zase nechat přes noc vyvětrat. Na svou pěkně upravenou, čerstvě posekanou zahradu.
