Vzpomínky starého knihomola aneb Štrikující knihovnice v plavkách
Jestli jsem měl na něco celý život, respektive od svých šesti let až do svých šestačtyřiceti let, opravdu štěstí, tak to byly skvělé knihovny, které jsem těch dlouhých čtyřicet let pravidelně navštěvoval. A nemyslím jenom knihovny jako takové. Mám na mysli i všechny ty vynikající, erudované a ochotné knihovnice a knihovníky, které jsem v těchto institucích za ta léta potkal.
Mojí první knihovnou vůbec byla karlovarská okresní knihovna, tříposchoďová budova se sochou Karla IV. naproti nechvalně proslulé karlovarské „esenbárně“. Tuhle knihovnu jsem „vychodil“ celou: od dětského oddělení v přízemí přes dospělácká patra až do „cool“ půdy pro alternativní návštěvníky, kde se půjčovaly hudební desky a kazety a kde Jiří Černý komentoval společný poslech zahraničních vinylů. (Omlouvám se touto cestou této mé první knihovně za vytržené stránky s obrázky Depešáků z časopisu Rock & Pop, rok 1994, a za nikdy nevrácené Bukowského povídky Všechny řitě světa i ta má.) I dnes, když kolem tohohle domu ve Varech v ulici I. P. Pavlova náhodou procházím, se mi podobně jako Pavlovovým psům sbíhají sliny: na nějaké nové či staré a pozapomenuté, ale milými knihovnicemi vždy atraktivně doporučené čtivo či na moudré a laskavé slovo legendárního hudebního publicisty.
Rád vzpomínám i na plzeňskou „vědárnu“ ve Smetanových sadech. Tamější laskaví pracovníci jsou mistři republiky v trpělivosti s otravnými studenty. Téhle úctyhodné instituci se omlouvám za desítky prospaných hodin ve studovně a za desítky ve spánku poslintaných knih, dokumentů a listin. Dost často mě tam přemáhala únava, a to mnohem častěji z celonočních pitek než z vyčerpávajícího vysokoškolského studia.
Velmi rád mám i Městskou knihovnu v Praze, a to její ústředí na Mariánském náměstí. A taky její pobočku na ulici Milady Horákové, která má jednu velkou ne/výhodu: při cestě k regálům s knihami musíte projít oblíbenou cukrárnou. Úplně popravdě: často jsem se ke knihám ani nedostal.
I v zahraničí jsem měl na knihovny štěstí. V Londýně jsem navštěvoval hlavní budovu The British Library na stanici metra King´s Cross; mají tady vynikající kávu a překvapivě hodně knížek v češtině. V Edinburghu jsem zase chodil do knihovny, kde mimo jiné organizovali hodiny nahé jógy a každý pátek ke každé knižní výpůjčce bez ohledu na zapůjčený titul dost nahodile dávali prezervativ zdarma. „Jenom jeden?“ zeptal se jednou čtenář, co stál přede mnou a co si na víkend odnášel domů třináct knižních titulů. „I k tomuhle?“ zeptal jsem se já, když jsem si jeden pátek půjčoval Bibli pečení od slavné britské pekařky Mary Berry.
Štěstí s knihovnami a s lidmi, které jsem v nich potkal, mě po čtyřiceti letech opustilo v irském Corku. Pobočka corkské knihovny v severní části města je umístěna v prvním patře zašlého obchodního centra. Malinká knihovna zaujímá místo po pobočce známého fastfoodového řetězce a nachází se na prestižním místě mezi obchodem s džusy a mišmaš šopem Vše za dvě eura. Na jídlo ale nedává tenhle prostor zapomenout ani teď, kdy kyblíky s kuřetem nahradily knihy a časopisy k vypůjčení, a to proto, že se sem line silný zápach asijského bistra, které je přímo pod knihovnou. Stejně tak knížky odsud páchnou. Jsou omaštěné a plné drobků, nudlí, kousků masa a jiných zbytků jídla. Půjčit si třináct knih na víkend a sesypat všechno z nich na talíř, dostanete kromě literární výživy i plnohodnotné hlavní jídlo pro dospělého čtenáře. Zde by místo kondomů měli rozdávat gumové rukavice a kolík na nos... Tady byste se vytrhnout stránky o Depešácích z časopisu neodvážili (časopisy jsou promaštěné tak, že to vypadá, jako by je používal už onen fastfood a balil do nich kuřecí křidýlka). Tady by se vám usnout na knížkách rozhodně nechtělo. Tady by to měl Jiří Černý hodně, hodně těžké.
Vcházím dovnitř a můj pohled padne na přepážku s neprůstřelným sklem, za kterou sedí nepříjemně vyhlížející žena. Její nepřívětivý výraz není to hlavní, co mě na jejím vzezření překvapí – žena tam sedí v jednodílných plavkách a štrikuje! Její odhalená bělostná stehna a děsivě přerostlé zářivě šedivé vlasy, které se dotýkají země (takže když stojí, musí je mít určitě až do pasu), mi nedovolují odhadnout její věk. Žena zběsile šermuje jehlicemi. A přestože jsem jediný člověk, který je kromě ní uvnitř tohle smradlavého paraknižního kompostéru, podivná žena v plavkách ani nezvedne, třeba na znak ocenění mé odvahy, že jsem sem dobrovolně vešel, od štrikování oči. Wtf, říkám si v duchu.
„Dobrý den,“ pozdravím hlasitě. Žena neodpoví. Dojdu tedy až k ní a zaklepu na upatlané plexisklo, v němž je hned několik děr. Je to propálené doutníkem, nebo jsou to průstřely střelnou zbraní?
„Dobrý den!“ zopakuju.
Žena si neochotně vyndá sluchátko z ucha a pohodí hlavou: „What!“
„Dobrý den.“
„Okay,“ odsekne a vrátí si sluchátko do ucha a zakryje ho těžkou záclonou vlasů.
Bezradně se rozhlédnu. Smutné regály s neuspořádanými knihami. Některé jsou roztroušené po zemi, jiné, ty v nejbídnějším, často extrémně salátovém stavu, jsou naládovány do průhledných přepravek. Oprýskané stěny zanedbané místnosti se zčernalým stropem jsou prokvetlé plísní v rozpuku a plné děr (tady se fakt asi střílelo!). Napůl stržený plakát deklarující, že místní městský úřad podporuje měsíc hrdosti a staví se za práva LGBTQ lidí, asi zakrývá ty největší plesnivé mapy a otvory ve zdi.
Seberu veškerou odvahu a znovu zaklepu na přepážku. Tentokrát mám celou její pozornost, z uší jdou naštvaně obě sluchátka:
„Co zas?“
„Co?“ přistupuju na její styl.
„Co co?“
„Co?“ nevzdávám se.
„Co chcete?“
„Půjčit si knihu?“ prohrávám nakonec neurvalý ping-pong s tázacími zájmeny. „Annie Ernauxovou. Ta nobelistku. Něco od ní.“
„Co?“ Knihovnice, která má na sobě plavecký oděv, uvědomím si opět tu absurditu, očividně v parodické hře na knihovnu a knihovnické služby pokračuje.
„Cokoliv. Třeba I Remain In Darkness.“
„Whatever. Vezměte si, co chcete,“ řekne nakonec a já jsem překvapen, že žena umí i jiná slova než „co“. „Tahle pobočka se stejně bude brzy zavírat. Vrací se sem káefcéčko. Já jsem trenérka plavání, mně jsou nějaký nubelistky ukradený. I ta vaše Annie s urnou. Mě sem posílá město to tady za patnáct eur na hodinu trochu pohlídat.“
Zarazí mě, že přestože motá slova, má zcela nečekaně ten nejvíc nóbl anglický akcent angličtiny, jaký jsem kdy slyšel. Jako by její hlas vypadl ze seriálu Panství Downton.
Zatímco přemýšlím o jejím přízvuku, naprosto se nehodícím ke všemu tady kolem, žena mě nepříjemně rentgenuje od hlavy až k patě. A pak se mnou definitivně skoncuje: „Vás odhaduju na knížky v támhletom rohu, ty by se vám mohly líbit.“ Prostrčí jednu z pletacích jehlic otvorem v plexiskle a ukáže s ní do nejtmavšího zákoutí smutného kumbálu. Pak si zasune sluchátka zpět do uší.
Nepoděkuju a cítím se uražen, že moje čtenářské preference takhle nepřesně vyhodnotila jako zájem o literární porňáče. Když ale k tmavému koutu s na zemi poházenými knížkami dojdu a telefonem si na ně posvítím, je to ještě horší: odhadla mě na čtenáře harlekýnek v polštině a literárních rychlokvašek amerických youtuberů.
Žádnou knížku jsem si samozřejmě nevzal, nepůjčil, žádné jsem se ani nedotkl. Doma jsem si založil výpůjčkový účet online a začal využívat služeb zdejší knihovny přes internet. Až tam zase začnou prodávat kyblíky s kuřetem, do „knihovny“ v obchoďáku se vrátím. Vybaven osobními ochrannými prostředky a s inspektorem z hygieny.
