Míla Doleželová: Okouzlil ji svět „cikánů“, to se ale nelíbilo bolševikům. Její díla dostala i za oceán
Vášnivá posedlost. Těmito slovy charakterizovali novináři Milan Kundera a Lumír Čivrný malířku Mílu Doleželovou (1922–1993), když ji navštívili koncem 50. let minulého století v jejím pražském ateliéru a připravovali reportáž. Ohromilo je množství výtvarných děl, která byla všude okolo nich.
Rodačka z Prostějova, absolventka Akademie výtvarných umění zaujala svými obrazy, kde malovala romskou populaci. Tehdy jim říkala „cikáni“ a nacházela pro ně nejen porozumění, ale především ji okouzloval jejich barevný svět. A neměla to jednoduché, komunistům se příliš její témata nelíbila, nezapadala do škatulky úspěchů socialismu. Míla se ale nedala a ve své cestě pokračovala zcela neochvějně dál, ostatně jak sama uvedla: „Od talentu ke kumštu se leze po kolenou.“
Nevíme proč ani přesně kdy začala jezdit na Vysočinu se svým pozdějším manželem, také výtvarným umělcem Jiří Marešem. Vesnice Jihlávka nedaleko Javořice se stala místem jejich letních pobytů a pak se blíže k nejvyššímu vysočinskému kopci Javořici do vesnice Klatovec přestěhovali úplně. Míla Doleželová malovala dál a k velkým olejomalbám přibyly knižní ilustrace a fresky. Složitá technologie, kterou zkoušeli na zdech klatovecké chalupy, je dodnes svědectvím o jejich tehdejším pobytu. Bez manžela Jiřího Mareše by své malování zřejmě nezvládla, protože vedle technicky náročných fresek zpracovala několik rozsáhlých výtvarných děl panó.
Jedna z jejich výstav byla společnou, proběhla v jihlavské Oblastní galerii a tehdy se stal skoro zázrak. Mexický obchodník zakoupil najednou několik obrazů, které odvezl za oceán. Míla Doleželová tak byla představena ve floridské Miami i na dalších místech ve Spojených státech a Mexiku. Sama malířka se tam nikdy nedostala, protože komunistické úřady nechtěly jejímu manželovi povolit cestu s ní. Ovšem daný úspěch byl pro její další život zcela zásadní: získali peníze, za které si koupili dům v Telči, a začátkem 70. let minulého století se tam také nastěhovali. Říkali mu hrad a do Telče za nimi jezdila řada zajímavých návštěv, včetně tehdejšího ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka. Ten dokonce nakoupil několik obrazů do galerijní sbírky.
Paní malířka, jak jí v Telči říkali, neúnavně tvořila dál a dál až do doby, kdy po těžké nemoci zemřel její manžel. Tehdy se zcela uzavřela před světem a de facto až na pár výjimek přestala tvořit. A řešila, co bude s jejími obrazy. Variant bylo několik, hlavním jejím zájmem bylo, aby sbírka výtvarných děl zůstala pohromadě. V závěti nakonec vše odkázala českým dominikánům a ve vzduchu bylo její přání, aby se dílo vrátilo do Telče. Ovšem k tomu byla dlouhá cesta plná různých zákrut i slepých uliček a trvalo to nakonec třicet let.
Díky aktivitě bývalého telčského starosty a ministra kultury Václava Jehličky a telčského Univerzitního centra Masarykovy univerzity je v univerzitním areálu v bývalé jezuitské koleji zřízena stálá Expozice Míly Doleželové s názvem MILA. Představeno je zde více než 60 malířčiných olejomaleb, výtvarná díla Jiřího Mareše a řada osobních archiválií, které dokumentují jejich život a malířčinu ´vášnivou posedlost´. Vedle romských témat jsou to obrazy inspirované křesťanstvím, které patří k jejímu dalšímu uměleckému životu, kdy se snažila – jak sama opakovaně uváděla – hledat smysl života a pravdu. Jisté znovuobjevení umělkyně, jejíž díla jsou v řadě tuzemských i zahraničních sbírek, potvrzuje i to, že jeden z jejích obrazů – Na cestě – bude reprezentovat Českou republiku v areálu Soudního dvora v Lucemburku.
Do kalendáříku si jednou zapsala: „Dej mně, Bože, ať dobře maluju.“ Toto přání se jí bezpochyby splnilo a stejně tak se splnilo její přání vrátit se do Telče.
