Bhavishnu slibuje soběstačnost a nepěkné vize aneb Na čem frčí mí sousedi
Naši obyčejnou, průměrnou ulici v tiché rezidenční čtvrti na okraji města zasáhla nová epidemie. Epidemie placených výzkumů a testování medicínských a výživových produktů.
V naší části města sídlí soukromá firma, která se snaží přivést na trh řadu nových produktů a z logistických důvodů pravidelně oslovuje k jejich testům a podrobným výzkumům lidi ze sousedství. V podstatě každá rodina žijící na naší ulici má člena, který v tuto chvíli aktivně prochází určitou fází těchto výzkumů. I moji blízcí při snídani vmíchávají do svých čajů záhadný bílý prášek, označený pouze dlouhým číslem. Někteří si před spaním do análních otvorů zasouvají rozpustné ampulky s neznámými látkami.
Výzkumy, respektive produkty, které jsou na nás za velkorysou úplatu testovány, jsou různé: polykáme neověřené medikamenty na problémy se zácpou a pálením žáhy. Některé by měly řešit kosmetické záležitosti typu vypadávání vlasů či akné, jiné by dokonce měly být budoucím lékem na deprese a psychické úzkosti. Někteří z nás jedou dokonce hned v několika klinických studiích najednou; atraktivní finanční odměny jsou ještě atraktivnější, když se znásobí.
„Teď tu mám něco výjimečného! Určitý risk tu sice je, ale odměna za to stojí. Desetkrát větší než normálně. Je to budoucí lék na lidskou soběstačnost ve smyslu redukce příjmu vzduchu, vody a potravy,“ pronese skoro nábožně Bhavishnu, terénní pracovník oné firmy na klinické studie, takový můj osobní dealer zkoumaných produktů. Týpek s indickým jménem, ale bez typicky indického vzezření. Díky němu jsem absolvoval už několik výzkumných cyklů, vždy víceméně s úspěchem. Za dočasnou paralýzu mých končetin po konzumaci jakýchsi nových vitamínů a za zhoršení kvality mé pleti prý nebylo jednoznačně možné vinit jejich klinické studie.
„Jaké jsou vedlejší účinky?“ ptám se ho nervózně.
„Nepravděpodobná je dočasná redukce smyslového vnímání a velmi nepravděpodobné jsou jakési vizionářské průhledy do budoucnosti. Trochu neprobádaná krajina. Ale půlka vaší ulice už na tom frčí. A peníze posíláme předem. Jdeš do toho?“
Napadá mě, že jestli se kvalita mojí pleti ještě trochu zhorší, budu muset nosit ven celoobličejovou kuklu. Na druhou stranu balaclavy teď prý docela jedou, tak proč nepřinést nejnovější módní trendy i do naší výzkumy prolezlé ulice? A hlavně, od rána mě děsí zpráva na telefonu: prý nemám dostatek financí na aktuální splátku hypotéky, píše mi banka.
„Jdu do toho!“ řeknu Bhavishnuovi odvážně a vyhrnuju si rukáv k odběru krve, což je tradiční úvodní procedura před aktivní účastí v každé další klinické studii.
Asi o tři čtvrtě roku později, asi rok 2024. Možná ale i rok 2124...
Ztratil jsem pojem o čase, ale tuším, že už to bude několik týdnů, co jsem nevyšel z domu. Bojím se světla, tmy ještě víc, ale nejhorší je, že přestávám mezi dnem a nocí vnímat rozdíl. Jediné, co mě udržuje jakžtakž v normálu, je epileptické blikání televize, kterou v podstatě nevypínám. Jsem ale schopen z ní zachytit jen záblesky světel a barev a střípky hlučných informací. Taky nohy mě moc neposlouchají. Fungují, ale každá jako by chtěla jít na jinou stranu, přestaly spolupracovat. Když se dotknu obličeje, sahám na studený vrásčitý kámen plný boláků. Nedokážu ležet ani sedět, natož stát či chodit. Vím, že kolem mě žijí nějací lidé, ale ani je nedokážu vnímat. Celé dny, možná týdny a měsíce jen tak bloumám po domě, padám na podlahu a propadávám se do polospánků, které ale žádnou úlevu nepřinášejí. Pak se obtížně zvedám a pokračuju ve svém blouznění. Taky jsem už týdny nic nejedl ani nepil.
Přestože mě svět venku děsí, nohy mě bůhvíproč vyvedou z domu ven. Na liduprázdné ulici je podivné bezčasí bez světla, pohybuju se po ní spíš po paměti, než že bych cokoliv na ní rozeznával. Nevidím je ani necítím, přesto mám tušení, že je chodník plný lidských exkrementů. Klopýtám a podklouzávám, a překvapen tím, že moje nohy částečně našly společnou řeč a jsou alespoň trochu ve vzájemné koordinaci, dost pookřeju. Na těle i na duchu. Pak mi dojde, kam mě nohy vedou. Do centrály klinických výzkumů a studií. Tělo i duše se rozhodly, že chtějí, aby mě výzkumníci vypnuli, vyškrtli ze svých výzkumů a pokusili se mě vrátit do normálu. Pokud tedy ještě nějaký normál existuje. Co když je ale tohle normál, poleká mě děsivá myšlenka.
Aniž bych dokázal vnímat detaily, mám pocit, že to tady, na pobočce výzkumné firmy, vypadá dost jinak, než jak si to pamatuju. Ale zase: já si toho poslední dobou moc nepamatuju. Připadá mi to tu jako v sázkové kanceláři. Přistoupím k okýnku, za kterým stejně asi nikdo nesedí, a vyděsím sám sebe svým skřehotavě sípavým hlasem: „Pětistovku na to, že Brno bude do roka a do dne mistrem ligy.“
Zpět v současnosti:
Sedím před Bhavishnuem, brečím a prosím ho, ať mě vyškrtne z téhle příšerné nejnovější studie: „Peníze vám vrátím! Klidně si na to vezmu novou půjčku!“
Bhavishnu se mě nepřítomně ptá, v čem že je problém, proč tak vyšiluju. Taky mi oznamuje, že podle smlouvy, kterou jsem s nimi podepsal, mě to bude setsakramentsky dost stát. Bezmyšlenkovitě si zaškrtává nějaká políčka na tiskopise s mým jménem.
„Mám hrozný sny, příšerný vize. Je to, jako bych viděl budoucnost. A věř mi, nic hezkýho nás nečeká,“ sděluju mu.
Třesu se a nechtěně si v duchu vybavím pár střípků z mých přeludů budoucnosti: televize bliká a vysílá, i když ji vypnete. Chodníky plné exkrementů. Psi se chodí venčit sami do parků. Nemovití lidé do sebe bezvládně narážejí na ulicích, auta bez řidičů zběsile ujíždějí z měst a míří do hor. Mobily, co mají bohatí lidé namísto dlaní, donekonečna hlasitě oznamují, že jim vypršelo předplatné nějaké další audiovizuálně-čichové platformy. Z bývalých benzínek jsou nyní čerpací stanice na pitnou vodu, tu si ale nedokážou dovolit ani ti nejbohatší, a tak se tam v podstatě prodává jen sladká oblbovací černá limonáda. Tisíce mladých lidí žalují své prarodiče, bývalou silnou instagramovou generaci, za to, že na sociálních sítích bezhlavě zveřejňovali fotky z jejich dětství bez jejich svolení. Státy rozprodaly své názvy nadnárodním podnikům, Brno hraje Ligu mistrů a Teskoslovensko je celé Evropě pro smích, protože pořád ještě neschválilo manželství pro všechny.
Dojde mi, že tam nebylo nic o válce na východě Evropy. A to mě přece jen trochu uklidní. Ale i tak chci s touhle klinickou studií okamžitě skončit.
„Prostě s těmahle práškama na lidskou soběstačnost končím. Nemáš tam raději nějaký čípky na zácpu?“ zeptám se zoufale Bhavishnua. Ten ale nic neřekne. Jen poklepe prstem jedné ruky do dlaně ruky druhé, vypadá to, že má k ní připojen jakýsi malý tablet, a z tiskárny na stole za ním vyjede můj splátkový kalendář. Podává mi ho. Je to neveselé čtení: musím do půlroka vrátit finanční odměnu za nedokončený výzkum. I s úroky.
Cestou domů se stavuju v sázkovce. Podívat se, jestli tu nemají vypsané nějaké zázračné kurzy na Brno.
