Jarmulky, surfaři a rakety? V Izraeli je to jako v Česku před sto lety, říká historik-reportér
Stát Izrael a tamní židovsko-palestinský konflikt je téma, které nepřestává přitahovat pozornost reportérů včetně těch českých. Po Břetislavu Turečkovi a Jakubovi Szántó ho nyní knižně zpracoval také David Borek (*1977), tohoto času stálý zpravodaj ČT v oblasti Blízkého východu.
Ve své publikaci s názvem Moje roky v Izraeli: Jarmulky, surfaři a rakety (vyd. BizBooks) se David Borek nezaměřuje na ozbrojené střety mezi izraelskou armádou a Palestinci, ale snaží se spíš postihnout hlubší rovinu tamních konfliktů, a to včetně těch, které rozdělují i Židy mezi sebou navzájem. Ti přitom podle autora částečně přijali neevropskou mentalitu, „orientální kostým“, aby zdůraznili, že ve staronové domovině nechtějí zřizovat repliku haličského židovského ghetta ani vídeňské kavárny, ale že se vracejí ke kořenům: „Tohle je naše bývalá vlast a jsme tu opět doma! Buďme hrdými syny Orientu!“ Dle autora to bylo poněkud umělé, ale po jistou dobu se to ujalo; často ovšem v poněkud legrační podobě: „V meziválečném období tak například židovští mladíci budující kibucy chodívali na výlety s arabským šátkem kefíja na hlavě.“ Kefíja na židovské hlavě vyšla definitivně z módy, až když se jejím nejslavnějším nositelem stal Jásir Arafat.
Vtipy o Židech... ale i o Arabech
Izraelskou mentalitu líčí Borek i prizmatem každodenních situací, například jak se projevují na pláži nebo coby řidiči aut. Tvrdí, že se tu „zvláštním způsobem prolnuly vlivy dvou řidičských mentalit: arabské a v menší míře i americké“. Arabský styl řízení je chaotický a neorganizovaný, nicméně Izraelci od Arabů „nepřevzali snesitelnější stránku jejich řidičského stylu: fatalistickou trpělivost“.
Ve svém líčení se málokdy plně ponoří do probíhajícího děje, skoro vždy si ponechává prostor pro odstup a sebereflexi (snad s výjimkou scény, kdy se dostal do nebezpečně stísněného davu, kde byl málem umačkán). Když se ocitne na divukrásné vyhlídce, takřka lyrickou scénu přeruší drsně cynickou řečí ke svému kameramanovi, jedinému svému doprovodu: „Karle, škoda, že nejsi holka.“ A když vzrušeně popisuje útok palestinských raket, které jsou zneškodňovány izraelskými protistřelami, dodává k tomu pobavený komentář téhož kameramana, že Borek v té chvíli připomínal sportovního novináře, který v přímém přenosu komentoval hokejové utkání.
Lekce z alternativní historie
Pravda, v knize se najde i souvislejší, nepřerušovaný a soustředěný popis bojové akce: „Jako první startují ve tmě bombardéry a bitevní letouny. Čas vzletu a trasa každého stroje jsou spočteny tak, aby k cílům doletěly v jeden okamžik. Právě když se rozednívá, snášejí se na základny luftwaffe v Horním Slezsku, Bavorsku i Ostmarce (bývalém Rakousku) pumy a střely z leteckých kulometů. Dole chaos, nahoře se v kokpitech smějí oči pilotů. ‚Tak tady to máte, parchanti hakenkrajclerský!‘ Zpoza hraničních hor se mezitím vynořují československé stíhací letouny a poskytují ochranu vracejícím se bombardérům. Brzy je čeká další směna, pak další a další. Na řadu přijdou taky německé mosty a nádraží. Ranní mlhou zároveň do zámku Fantaisie u bavorského Bayreuthu vjíždí československé komando maskované jako kolona vozidel SS a vyhazuje do vzduchu velitelství sudetoněmeckého Freikorpsu. (Zdeformované tělo Konrada Henleina se najde až nazítří, pod masivní dřevěnou deskou s rokokovými motivy.)“
Jak ovšem čtenáři poznali, to nebyl popis skutečných událostí, ale kontrafaktuální scénář toho, jak by se odvíjela historie, kdyby Československo nebylo přijalo Mnichovskou dohodu, ale místo toho naopak překvapivým úderem zaútočilo na třetí říši. Což v knize není samoúčelně.
Borek se totiž tímto způsobem snaží přiblížit českému čtenáři, jak asi Izraelci prožívali tzv. šestidenní válku, kdy se jim v roce 1967 (snad podobně) podařilo překvapivým útokem zničit tři arabské armády, zesměšnit jejich generalitu i politickou reprezentaci, a hlavně „zastavit depresi a paniku, do které se v týdnech před válkou Izrael řítil“.
Pět fází smutku
V tomto přístupu se projevuje fakt, že autor vystudoval historii a politologii na FF UK. Kratší reportážní pasáže mu většinou slouží jako odrazový můstek k obecnějším úvahám. Například když Borek uvažuje nad tím, jak Izraelci reagují na to, co se děje v Gaze od doby, kdy ji dobrovolně vyklidili, rozhodně se nespokojí s tím, aby jen vyjmenoval různé druhy emocí, ale sofistikovaně je kategorizuje podle známého schématu pěti fází smutku Kübler-Rossové.
Těmito fázemi jsou například popírání („Jsou za plotem, neřeším je. Třeba jednoho dne Gaza prostě zmizí“), hněv („Dejte konečně armádě volnou ruku. Vydáme ultimátum a do 48 hodin je zlikvidujeme“) nebo smlouvání („Když jim povolíme o něco víc kamionů s cementem, tak nás třeba nechají na pokoji“).
Autorovy sondy jsou ale častěji založeny právě na vzájemných historických analogiích. Jejich cílem je většinou ukázat, že i když se nám dění v současném Izraeli může zdát krajně podivné, ve vzájemných vztazích a potýkání mezi Čechy a Němci se dají najít velmi podobné typy chování. Při pohledu na jejich úporné hádky o „pár kopců“ jako bychom viděli „sami sebe“ před sto let, tedy naše předky.
Dva (respektující se) světy
Paralelu vidí autor i v odmítání autentičnosti nároků protistrany. V německých nacionalistických kruzích se od poloviny 19. století často o Češích smýšlelo jako o pouhé „etnografické skupině“, jež si uprostřed německé střední Evropy hraje na národ („Čechomani“) a snaží se vydávat dávné středověké království Bohemia za etnicky český stát. Čeští vlastenci zase s oblibou hovořili o německých kolonistech a o „zněmčených“ územích, obývaných toliko germanizovanými Čechy a potomky přistěhovalců z Říše, kteří se do české kotliny kdysi dostali jen díky feudálům. Ještě v 80. letech 20. století analogicky mnoho izraelských politiků odmítalo vůbec užívat slovo „Palestinec“. Palestinskou národní identitu vnímali jako „arafatovsko-sovětský konstrukt, který má z místních Arabů vytvořit nástroj ke zničení židovského státu“. Na palestinské straně zase mnozí sdílí přesvědčení, že Židé nejsou národnost, ale jen náboženská skupina, a to ještě jaksi „fejková“, složená „z militantních Evropanů předstírajících semitský původ“.
I když se situace může zdát beznadějná, autor nepropadá depresím, a to díky svému historickému vzdělání. To mu ukazuje jakousi mlhavou možnost vzdáleného řešení. Totiž že „ne všechny konflikty musí skončit potřesením rukou a podpisem mírové smlouvy. Některé prostě jen vyhasnou či ztratí na naléhavosti. V nějaké konstelaci může region zažít dlouhé příměří (podobné panovalo po desítky let mezi Izraelem a asadovskou Sýrií na Golanských výšinách). Hraniční režim se změkčí. Přes hranici na sebe budou stále shlížet dva světy, sice bez zamilovanosti, ale i bez zvuku sirén“.
Výjimečný „reportér doctus“
Borkova kniha není v kontextu publikací jeho předchůdců nijak třeskutě originální. Přirozeně jej někdy zajímají podobné nebo totožné záležitosti, jako například osudy statečného palestinského učitele Mohameda Dadžání Daúdího, který se rozhodl uspořádat zájezd do Osvětimi, aby arabští studenti prostřednictvím holokaustu lépe pochopili židovská traumata. Samozřejmě se dají najít četné paralely mezi Borkovou knihou a staršími publikacemi: podobně jako Szántó se Borek v Izraeli vyrovnává se svými židovskými kořeny. A podobně jako Tureček zase Borek rád ohledává, v čem je dnes Izrael orientální zemí. V hledání česko-izraelských paralel je ale Borek nejsnaživější či nejurputnější, takže pro mnohé zdejší čtenáře může být jeho výklad nejnázornější a nejpřesvědčivější. I když jako vždy i zde platí, že žádná analogie nemůže platit stoprocentně… Celkově se ale dá shrnout, že ačkoli toho o Izraeli už vyšlo tolik, Borek ukazuje, že se o něm stále dá říct leccos nového. Zvláště pokud jste „reportér doctus“ jako on. Vzdělaný novinář přitom dokáže najít nějaké analogie všude a ke všemu, ale Borek je využívá uměřeně, s rozmyslem – a tedy celkově ku prospěchu věci, směrem k hlubší porozumění a snad i vcítění se.
