U Hejtmánků: V Bubenči potěšíte oko a pohladíte duši

Vaše nedávná aukce zahrnovala i prodej znovuobjeveného obrazu Hra slunečních skvrn od Karla Vítězslava Maška, současníka Alfonse Muchy. Jeho cena se z původních 3,5 miliónu vyšplhala na 6,1 mi­liónu. Jak jste se k tomuto dílu vlastně dostali?

Dědictví po panu Maškovi jsem nedávno odhadoval a dědice jsem přemlouval, aby dílo vystavil veřejnosti nebo vydražil. Povedlo se a mám velkou radost. Jde totiž o výjimečný obraz, který by měl viset spíše v Národní galerii. Bohužel instituce u nás nefungují, jak by měly. Po minulých zkušenostech s Plzeňskou galerií ale víme, že existují cesty, jak lze taková díla do galerií získat.

Obraz byl dlouhodobě nevhodně uložený, musel jste ho před dražbou restaurovat?

Jen vyčistit a opatřit novým lakem, aby mohly jeho barvy vyniknout. Zajímavé je, že kdysi se dílo nacházelo nedaleko odsud – malíř si nechal postavit vilu v pražské Bubenči. Ale někdy ve třicátých letech se jeho dědička odstěhovala do Braníka a obraz pak visel v ateliéru domu, který byl poslední roky neobývaný.

Proč se Mašek neproslavil tolik jako Mucha, s nímž ho spojovala nejen studia v Paříži, ale i styl, kterým maloval?

Asi proto, že v Paříži nezůstal a vrátil se do Čech. Protože byl z té starší generace, nešel cestou moderních malířů, a tak byl trnem v oku kritikům. Následně se úplně uzavřel a vše, co vytvořil, si většinou schovával jen pro sebe.

Jde o první Maškovo dílo, které budete dražit?

Před dvěma lety jsme měli jeho obraz Radegasta. Ten byl samozřejmě náročnější svým motivem, ale to patřilo k oblíbeným tématům secese.

Vaším sídlem je tento krásný dům, který je téměř 400 let starý. Jak jste se sem vlastně dostali?

Dům je sice ze 17. století, ale prošel spoustou přestaveb, ta poslední je ze začátku století devatenáctého. Dům jsme jako rodina pořídili už v roce 1988, původně na bydlení, ale nakonec tady sídlila bratrova ­firma a já tu měl ateliér. Stále mě to ale táhlo ke galerijní a aukční čin­nosti, no a nyní už slavíme desáté výročí.

Za tu dobu se vám podařilo zařadit mezi pět našich předních aukčních domů. Čím se odlišujete od ostatních?

Myslím si, že jsme jedni z mála, kteří se specializují také na umělecké řemeslo a klasické starožitnosti a design. Většina aukčních domů se zaměřuje převážně pouze na výtvarné umění.

Jaké jsou vaše dosavadní rekordy v prodejích?

V obrazech je to určitě Mikuláš Medek. Jeho obraz Akce I. (Vajíčko), který se vydražil za rekordních 57 miliónů korun. Na tento obraz jsme dlouho čekali – přemlouvali jsme majitele, aby ho dovezl z Ameriky. Vyvolávací cena byla osm miliónů.

Dražba samotná byla ale nezapomenutelná i z jiného důvodu.

Při konání zahradní aukce se spustila obrovská průtrž mračen. Když se dražil tento obraz, tak bouřilo, pršelo a voda tekla úplně všude. Nateklo i do spojů televize, přes kterou byla aukce přenášená – ta začala blikat, až vypnula úplně. Vypadalo to až ma­gicky – jako kdyby si to pan Medek řídil shora.

Kolik aukcí jste už uspořádali?

Ročně pořádáme dvě klasické ­aukce, takzvanou zahradní a večerní, k nim dvě aukce on-line. Za sebou máme dohromady 24 aukcí.

Proměnila se za ty roky skupina kupujících?

Myslím, že se sice rozšířil počet dražitelů, a to právě zásluhou on-line aukcí, ale jádro pořád tvoří naši stálí klienti.

Umění v současné době táhne i z hlediska uložení prostředků – tedy dobré investice.

Určitě, mnoho lidí dnes skutečně bere umění jako vhodně investované peníze. Na druhé straně si lidé, hlavně v covidu, začali víc všímat toho, jak žijí. Tedy co je obklopuje a že se na něco hezkého chtějí dívat. Takže si začali kupovat umělecké věci domů, aby takzvaně potěšili oko.

Kde narážíte na nové věci do aukcí? Stává se vám ještě, že objevíte dílo někoho neobjeveného?

Máme samozřejmě reklamy, spousta lidí z oboru o nás ví. Naši dodavatelé pro nás shánějí i v cizině. Spíš je to ale o tom, kdo se nám ozve. Majitele děl leckdy přemlouvám, na některé věci i čekám. Třeba obraz od Emila Fily, který jsme měli v poslední večerní aukci – na ten jsem čekal dlouhých 12 let.