Kryštof Eder: Uniknout čítankám aneb Jak vnímat Kunderu a nezjednodušovat?

V následujících dnech takřka nebylo na internetu místo, kde by se o světově jednoznačně nejproslulejším českém spisovateli druhé poloviny 20. století nepsalo. Svůj obdiv k němu vyjadřoval kdekdo; spisovatelé, novináři, sportovci, politici. A Kunderovu fotku v nesčetných příspěvcích na sociálních sítích často doprovázel aforismus vytržený z jeho románu.

Toho, kdo zná Kunderovo dílo, však nejspíš okamžitě napadne, že podobná vyjádření úcty by byla spisovateli, který si úzkostlivě střežil soukromí a trval na tom, aby se jeho romány četly v celku, proti srsti. A že zároveň ve svých textech opakovaně narážel na to, že k podobnému zjednodušování, kdy z díla zbude pár atraktivních myšlenek a chytlavých frází, dochází a bude docházet. Jen pár hodin po jeho smrti se tak ukázalo, jak jasnozřivé jeho knihy v mnoha ohledech byly.

Čechy krásné, Francie má

Milan Kundera má to štěstí – či tu smůlu –, že je tak trochu společenskou povinností něco si o něm myslet. Pokud se vás někdo zeptá na takového Roberta ­Musila, Hermanna Brocha či Witolda Gombrowicze a vy ­řeknete, že jejich dílo neznáte, či že dokonce vůbec ­nevíte, kdo ti pánové byli (do jednoho jsou to autoři, které ­Milan Kundera ctil), nijak se tím neshodíte. Tedy pokud se zrovna nepohybujete na půdě filozofické ­fakulty.

Ale zaujmout stejně ledabylý postoj k Milanu Kunderovi se nehodí. V jeho případě platí otřepané „Losna, nebo Mažňák?“. Buď to, nebo ono. Buď se lidé řadí mezi ty, kteří o autorovi Žertu, Nesnesitelné lehkosti bytí či Nesmrtelnosti smýšlejí jako o věčném oportunistovi, jehož dílo je brak pro rádobyintelektuály, anebo mezi ty, pro něž je Kundera nezpochybnitelnou literární veličinou a kteří všechny jeho chyby omlouvají.