Zvířata léčivá, děsivá, páchnoucí: vyšla publikace o historii vztahu lidí a zvířat
V myšlení o historii došlo v průběhu 20. století k několika paradigmatickým obratům. Po obratu k jazyku historiografové hovoří o obratu k tělu (corporeal turn) nebo o obratu „smyslovém“. Aktuální animal turn u nás zatím reflektovali například literární vědci, viz třeba kolektivní monografii Polidštěné zvíře. První reprezentativní publikaci na téma vztahu lidí a zvířat připravili a pod názvem Zvířata a jejich lidé nyní vydali také čeští historikové; uvažují o tématu knihy v kontextu politiky, ekonomiky, náboženství, společnosti a částečně i kultury.
Editorkou více než pětisetsránkové knihy Zvířata a jejich lidé (vyd. Karolinum) je zkušená historička Milena Lenderová, která sepsala úvodní přehledovou studii. Vyjmenovává v ní, co vše nám v minulosti zvířata poskytovala, a připouští, že dokázala i zabíjet – například koňské drožky co do nebezpečnosti přirovnává k dnešním automobilům. Ale vzápětí dodává řečnickou otázku, kolikrát člověk zabil zvíře; ze vzteku, kvůli luxusu nebo jen tak.
Rozdrtit hadí hlavu
Další texty jejích vesměs mladších kolegů a kolegyň (s výjimkou třeba profesora Jana Royta) už se pak zaměřují na speciálnější problémy. Nejčastěji zmiňovanými zvířaty jsou přitom vlci/psi, kočky a koně, ale nechybí ani lvi, ovce či osli. Některé z kapitol se týkají tvorů fiktivních a jejich role v křesťanské teologii a ikonografii (jednorožec), případně se věnují stylizované podobě, kterou zvířata získávají v heraldice (na erbech kupodivu nechyběly chobotnice, mouchy či komáři).
V dalších kapitolách sice figurují zvířata skutečná, ale už v posmrtném stadiu: připomenuta je starší víra v magický účinek těl některých živočichů, případně metoda léčení „similia similibus“ (podobného podobným) – při uštknutí hadem se doporučovalo rozdrtit hadí hlavu a směs v nápoji vypít. Blíže k naší době se dostávají texty o roli živočišných potravin v Československu nebo o zdejších dějinách vegetariánství.
Velbloud + leopard = žirafa
V dalších vystupují zvířata jako prostředky k označení člověka, který se svým chováním vyčlenil z lidského společenství, a proto nezbývalo než jej „utratit“, jako by to byl obyčejný vlk. Exotická zvířata v podobě darů jsou zase v jiné kapitole pojata jako prostředky, jimiž panovníci mohli demonstrovat svoji moc a prokazovat svoji přízeň či její absenci. Cizokrajným tvorům jsou věnovány i další texty: o českých poutnících raného novověku mentálně se vyrovnávajících s neobvyklými živočichy, na které narazili při svých cestách do Asie či Afriky, nebo o do té doby neznámých zvířatech, která se k nám pozvolna dostávala po objevení Ameriky. Některá vysvětlení přitom byla značně kuriózní: původ žirafy si Kryštof Harant vysvětlil zkřížením velblouda a leoparda, v americkém pásovci někteří viděli spojení ježka a želvy, k němuž mělo dojít už na arše Noemově.
Hned několik rovin obsahuje kapitola Cézar. Cesta Baťova lva 20. stoletím. Ta pojednává o původně živém lvu, který stál modelem soše, jež pak měnila svoje umístění i význam: z alegorie síly a odhodlanosti se tento lev stal v Památníku národního písemnictví symbolickým „ochráncem kulturního dědictví“.
Koně, továrna na smrad
Vlastně jen menšina textů se zabývá přímou fyzickou interakcí a spolužitím člověka a zvířat. I když se v ní správně, ale velmi stručně uvádí, že některá domácí zvířata kupříkladu pomáhala konstruovat samotnou představu o tom, co je to domov. Zato mnohem podrobněji je v knize rozebrán opačný příklad, totiž když se lidé a zvířata, konkrétně koně, ocitli daleko od svých domovů na válečné frontě první světové války. Barbora Hunčovská vysvětluje, jak bylo jejich soužití úzké: někdy spolu člověk a kůň sdíleli příděly potravy a pili ze stejných nádob, přikrývali se stejnými dekami. Tato blízkost přitom všem vojákům nebyla příjemná a někteří si stěžovali zvláště na jejich zápach („továrna na smrad“, napsal o nich s odporem jeden z nich). U jiných vojínů se ale ke koním vyvinulo silné pouto, někdy vztah jimi označovaný jako „otcovský“. Nebo dokonce ve vzájemném vztahu dominanci přiznávali svému nelidskému partnerovi: „Člověk se ke svému koni rychle připoutá a ten pocit je vzájemný, někdy si myslím, že kůň má z nás dvou větší rozum... Jsem přesvědčený, že můj levý kůň věděl víc než já, a to že je jeden z důvodů, proč jsem ve válce vydržel tak dlouho. On se o mě staral.“
Dodejme, že v podobných vyjádřeních už byl anticipován následný vývoj; dnes se koně i jiná živá zvířata využívají k terapiím rozhodně účinnějším než zmíněné „drcení“ hada. Zvláště koním a kočkám někteří lidé přiznávali jakousi vyšší moudrost, díky čemuž pro nás prý mohou být duchovními učiteli.
Tento aktuální aspekt vztahu člověk – zvíře kniha pomíjí, stejně jako mnohé další, které autoři pro jistotu v závěru jmenují (zvířata v krásné literatuře či filmu). Nezmiňují ale ani u nás vydané knihy, které by k jejich tématům měly co říci, jako Poslední století koní: Historie jednoho odloučení (Kazda, 2021) nebo starší Historii psího rodu (Práce, 1987).
Zvířata jako hybatelé společenských procesů
Jestliže se v úvodu píše, že zvířata byla v dějinách „aktéry a subjekty sociálních jevů“, tak v samotné knize tuto roli zastávají jen občas. Jednotlivé studie jsou také dosti specializované a někdy jim schází obecnější kontext, nebo je poznámka směřující tímto směrem jakoby dodána ex post a poněkud neorganicky.
Tematicky je kniha velmi rozrůzněná, což ale můžeme vnímat i jako důkaz toho, kolika odlišných kontextů se zvířata stala součástí. Navzdory některým výhradám je zřejmé, že ve zdejším prostředí jde o průkopnickou knihu naznačující řadu významných rolí, které vybraná konkrétní reálná zvířata zastávala v běhu našich dějin a ta fiktivní v lidské imaginaci. Snad se dílo v tomto smyslu stane inspirací i pro další badatele, kteří už se nebudou bát vpustit do svých textů více oněch zvířat nebezpečně živých a nepředvídatelně agilních.
