Lekce z popu, rocku i melancholie aneb Překvapivý i přesvědčivý comeback anglických Blur
Skupina Blur už delší dobu spokojeně hibernovala, když dostala nabídku hned na dva koncerty na slavném obřím stadiónu ve Wembley. Frontman Damon Albarn prý při té příležitosti přišel s tím, že má poměrně dost nových skladeb, které se nehodí pro jeho další působiště, projekt Gorillaz… A pak už to šlo až překvapivě lehce. Když se letos na jaře objevily dva anoncující singly, začalo se mluvit o „nejočekávanějším albu roku“. A nahrávka The Ballad of Darren ona očekávání nezklamala, přestože je oproti předchozí desce The Magic Whip výrazně melancholičtější.
Pro uvědomění, v čem tkví síla nového materiálu, je ale potřeba vrátit se ještě hlouběji do minulosti. Do devadesátých let, zlaté éry britpopu, kdy se davy fanoušků rozdělily do nesmiřitelných táborů přísahajících na Oasis, Blur či Pulp. Blur tehdy hráli letně svěží popěvky, které se na špičkách hitparád ocitaly takřka automaticky, a vše šlo tak nějak snadno. S nástupem dalších hudebních trendů a generací britpopovou vlnu odvál čas. Blur si prožili několik krizí, členové samozřejmě zestárli, začali jim odcházet letití kamarádi a jednou z frustrací, které Albarn vetkl do textů novinky, je i trauma z rozchodu s jeho dlouholetou přítelkyní, výtvarnicí Suzi Winstanleyovou. Vliv na materiál měly i lockdowny, jež Albarn trávil na své farmě na jihu hrabství Devon, přeměněné na nahrávací studio.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
