Rusko jako mafiánský kvazistát a další drsná odhalení v publikaci o propojení mafií a států
O problematice mafie a mafiánských organizací u nás vycházejí desítky knih, z nichž se většina zaměřuje na příběhy jednotlivých zločinců či těch odvážlivců, kteří se s nimi snaží bojovat. Nedávno ale vyšla kniha Neviditelná moc: Mafie a stát v moderních evropských demokraciích (nakl. Maraton, přel. Martin Pokorný), která problém nahlíží ve velmi širokém kontextu. Její autor, francouzský právní historik, spisovatel a literární kritik Jacques de Saint Victor (* 1963), se v ní obecně zabývá vztahem mafie ke kapitalismu (a demokracii) nebo ke „společnosti spektáklu“ včetně prostředí sportovních celebrit.
Vznik a rozvoj italské mafie klade Jacques de Saint Victor do souvislosti s podle něj brutálním přechodem od „feudalismu“ ke kapitalismu. Pod záštitou „minimálního státu“, který takříkajíc hledí jinam, si „podnikatelé s násilím“ přisvojovali kontrolu nad společností a postupně nahrazovali rodící se liberální moc i ve správě veřejného pořádku. Čímž nemá být řečeno, že by kapitalismus byl ze samotné své podstaty mafiánský, závisí na politickém a právním prostředí, ve kterém se rozvíjí: „Pokud je tento rámec spravedlivý a vyvážený, pak se bude kapitalismus podílet na rozvoji společnosti; pokud je nezodpovědný, nespravedlivý nebo deregulovaný, pak se kapitalismus snadno zvrhne v predátorství,“ píše se v bězmála čtyřsetstránkové publikaci Neviditelná moc: Mafie a stát v moderních evropských demokraciích. Představiteli kapitalismu přitom za určitých okolností mohou být i lidé považovaní za společenské či finanční elity. Ti nemusejí být přímo příslušníky mafie, často ji jen kryjí nebo se nezávisle na ní sami chovají „mafiánsky“. Extrémních podob tento jev dosáhl v Rusku, které autor nazývá „mafiánským kvazistátem“.
Berlusconi na úrovni mafiánských kápů
Impulsem pro posílení moci mafie byl po druhé světové válce v západní Evropě boj proti komunismu, ve kterém italské či americké vládnoucí kruhy hledaly v mafii spojence. A později možná také vzestup takových politiků, jako byl nedávno zesnulý Silvio Berlusconi. „Privatizací veřejné sféry, okázalou lhostejností k otázce legality a přímou obhajobou určitých forem nezákonnosti“ totiž Berlusconiho styl odpovídal modelu již dříve praktikovanému sicilskými a kalábrijskými mafiánskými bossy.
Týdeník Spectator po jeho smrti napsal, že „smazal hranice mezi showbyznysem a politikou, až se staly téměř neviditelnými“. A právě v prostředí showbyznysu a „spektáklu“ podle autora také mafie úspěšně zapouští své kořeny: „Pro neviditelnou moc mafie je nejlepší ochranou ukrýt se za hyperviditelností spektáklu“. Pomocí svého lesku plní pro svět zločinu funkci masky či „morálního štítu“. Pro vyšetřovatele či reportéra je pak těžké obvinit nejlepšího kamaráda filmové či fotbalové hvězdy. „Spektákl vyvolává podvojný kriminogenní účinek: jednak mafiánské praktiky ochraňuje, jednak je šíří. V univerzu zábavy je dnes navazování kontaktů ještě snazší díky lóžím na stadionech a s nimi spojeným nočním klubům, jež se pro hanebné schůzky nové mafiánské buržoazie staly ideálními místy.“
Vrah? Ne, Robin Hood
Úspěšnou obrannou strategií je pak například v americkém prostředí zneužívání práv menšin a boje s rasismem. V sedmdesátých letech vytvořili někteří newyorští podnikatelé spojení s Cosa nostrou Svaz pro italoamerická občanská práva, jehož cílem bylo pod rouškou podpory vlastní komunity zbavit vyšetřování mafie legitimity. V některých médiích se jim také podařilo nastolit představu, že policie je rasistická, protože se zaměřuje na určité Italoameričany, kteří se „narodili chudí a pak zbohatli“, čímž měla být zamaskována otázka, zda dotyční jsou zapleteni s mafií či nikoli.
Na některých předměstích jsou dnes oslavovány určité mafiánské „hodnoty“, jak o tom svědčí úspěch Tonyho Montany, hrdiny filmu Zjizvená tvář (v originále Scarface). Tento snímek Howarda Hawkse (1932) a následně Briana De Palmy (1983) vypráví příběh přistěhovalce (v první verzi Itala, ve druhé Kubánce), který se stal drogovým kápem a dosáhl nesmírného bohatství, ale v závěru přichází o všechny blízké a umírá rozstřílen na balkoně svého sídla. Film se stal „biblí mnoha mladých lidí z měst, kteří se s tímto překupníkem ztotožňují a zcela prostince ho považují za moderního Robina Hooda“. Což podle autora svědčí o duševním zmatku těchto diváků, který „je udržován mocí spektáklu“.
Chladné a vypočítavé zlo
Jacques de Saint Victor připomíná i některé další umělecké obrazy mafie nebo díla, která vysvětlovala podmínky jejího vzniku, jako slavný a později zfilmovaný román Gepard. Z těchto ztvárnění nejpřekvapivější a nejstarší kupodivu autor nachází už v Dantově Božské komedii, v devátém kruhu pekla s největšími hříšníky. Tato sekce vypadá jako ohromné zamrzlé jezero, kde ze země ční sám Lucifer: „Prostor je bičován ledovým vichrem, po vzoru chladných skleněných budov ve velkých finančních metropolích“. Klasický básník nás učí, tvrdí de Saint Victor, že radikální zlo není násilnické a krvavé, nýbrž chladné a vypočítavé: „Svou lhostejností a neprůhledností překrývá výstřednosti zeměkoule“.
Kniha je psána s velkou erudicí a myšlenkovou vynalézavostí. Celkově nevyznívá příliš optimisticky: vypráví i osudy až příliš vysokého počtu statečných lidí, kteří se zmíněnému zlu pokusili postavit a byli kvůli tomu zavražděni. Obecněji ovšem také pojmenovává podmínky, které fungování mafie usnadňují či přímo umožňují.
