Povinná četba pro flastence a chcimíry: Válečná reportérka Lenka Klicperová fotila v ukrajinských zákopech
Soubor reportáží Lenky Klicperové z bojů na Ukrajině právě vydalo nakladatelství Universum. Kdybych mohla lidem, kteří nechápou nutnost pomoci těžce zkoušenému národu, napadají Ukrajince a podkuřují ruským agresorům, dát k přečtení jedinou knihu, byla by to právě Nulová linie.
Oceňovaná novinářka, fotoreportérka, spolupracovnice Reflexu Lenka Klicperová viděla v životě obrovskou spoustu utrpení. Už roku 2009 natočila dokumentární snímek Slzy Konga o znásilňování a vraždění v „Demokratické republice“ Kongo, točila o utrpení keňských holčiček při ženské obřízce, psala o zubožených ženách a umírajících dětech v Afghánistánu nebo Sýrii. Ve dvacítce reportáží z války na Ukrajině se ocitá v nulové linii, tedy na území, kde proti sobě v zákopech stojí pěšáci s dělostřelectvem v zádech a nepřátelé si někdy hledí přímo do očí. Další dějiště? Zasněžené výcvikové středisko ve Lvově, rozbombardovaný Žytomyr, Bachmut plný mrtvých, trosky vesnic, přeplněné kryty i hřbitovy…
Smrt je v zákopech Donbasu strašně blízko
Autorka se dokázala vyhnout emocionálním výlevům, poučování a moralizování, a to i při popisu nejstrašnějších válečných zločinů; třeba u zpovědí znásilněných žen i mužů v textu Chci, aby je potrestali. Už první reportáž s příznačným názvem Kdyby něco, vezmi si granát, pořízená v okolí blindáže (vojenského krytu) u Kreminny, je citlivým, a přitom nemilosrdně ostrým popisem krutosti a beznadějnosti války. „Utrpení zůstává stejné, ať jde o válku v Sýrii, Afghánistánu, nebo Kongu,“ odpovídá Lenka Klicperová na otázku, čím je pro ni rusko-ukrajinský konflikt zvláštní. „Válka na Ukrajině je pro mě jiná, osobnější. Zemřel tam člověk, kterého jsem měla ráda, můj přítel Taylor. Byl smrtelně raněn na stejném místě, kde jsem pár dní předtím prožila nejhorší chvíle života. Teď jsem byla smrti mnohem blíž než například v roce 2016 v Sýrii. Smrt je tu v zákopech Donbasu strašně blízko…“
To je. Pouhé tři dny po Lenčině odjezdu byl Taylor, český expert na bojovou medicínu a zakladatel školicího a záchranářského Projektu Phoenix, u blindáže v ohořelém, útoky zmasakrovaném lese těžce raněn a upadl do kómatu. Zemřel letos 15. května.
Tak jak umí, čelí ruské invazi
„Kolem není Syrská poušť nebo afghánské hory, ale normální panelákové sídliště. To je na téhle válce nejděsivější,“ píše reportérka ve své knize a pro Reflex doplňuje: „Válka má evropské rysy, nebojují tu lidé vzdálení nám svou kulturou, řečí, náboženstvím. Ostřelují se městská sídliště, jako charkovská Saltivka, která jsou velmi podobná těm českým. Rozumím lidem na Ukrajině, nejen proto, že rozumím jazyku. Prožila jsem velkou část dětství v socialismu, oni také. Aspoň ti starší. Víme, co byla fronta na banány nebo na játra v masně. Když přijedu na Donbas, jako by trochu ožívalo i moje dětství. Ženy, které zůstaly poblíž fronty, mi vizáží připomínají ty z mého socialistického dětství. Vidím před sebou Marju s trvalou a v zástěře z dederonu, která vaří v kantýně pro vojáky v Kurachovém, kousek od Marjinky. To je vesnice, která byla srovnána se zemí a kde se pořád odehrávají prudké boje. Nebo Káťu z kantýny ve vesnici u fronty, kde jsem bydlela, která po týdnu vytáhla i to podpultové pivo – v oblastech bojů je zakázán prodej alkoholu. Východ Ukrajiny je pořád jakoby jednou nohou v socialismu. Ale tyhle ženské mají v sobě neskutečnou dobrotu a solidaritu. Neutekly, ale tak jak umí, čelí ruské invazi. Mezi hrnci se soljankou pro vojáky.“
Češi píší o ukrajinské válce
Výjimečných tuzemských reportážních knih o Ukrajině a ruské agresi je víc. Už na sklonku loňského roku vydal válečný reportér Vojtěch Boháč, šéfredaktor Voxpotu a držitel prestižního ocenění Novinářská křepelka, publikaci Všechny cesty vedou k válce, založenou na jeho osobním poznávání Ukrajiny a Ruska během poslední dekády. Letos v březnu pak vyšla „ukrajinská kronika zpravodajů České televize“, soubor jedinečných a často velmi osobních reportáží zkušených veřejnoprávních novinářů, doplněný leckdy dost dramatickými snímky, jež pořídili televizní kameramani. Své Zbabělé zápisky z ukrajinské války před prázdninami vydala i reportérka Reflexu Adéla Knapová; zpráva o přípravě na cestu do válečné zóny se mísí s reportážními prvky: „Je březen 2022, asi pět kilometrů za námi vede ukrajinsko-ruská fronta…“
A jistě vzniknou další publikace, neboť tahle válka oproti prvotním očekáváním a zbožným přáním bohužel potrvá ještě mnoho měsíců. Spíš let.
Lenka Klicperová se na Ukrajinu, která se během posledního roku a půl stala jejím druhým domovem – sama doufá, že jen dočasně, chystá vrátit s podzimem: „Válka na Ukrajině už pro mě vždycky bude jiná, protože tu mám spoustu přátel. Jen doufám, že pro ně nebudu muset psát žádné další nekrology.“
