Volba mezi morem a cholerou: Pohnuté dějiny Lvova, Jeruzaléma Evropy, kde trpěli Židé a pak i Poláci
Německý investigativní novinář Lutz C. Kleveman (* 1974) vystudoval francouzskou literaturu v Aix-en-Provence a mezinárodní historii na London School of Economics a pracoval jako novinář a fotograf na volné noze na Balkáně, v západní Africe, bývalém Sovětském svazu, ve Střední Asii a na Blízkém východě. Nicméně po první návštěvě Lvova krátce po ruské anexi Krymu v roce 2014 ho západoukrajinská metropole natolik zaujala, že se do ní Klevemanvrátil ještě několikrát.
Výsledky svého bádání Lutz C. Kleveman bohatě zúročil v knize LVOV – ZAPOMENUTÝ STŘED EVROPY, již právě vydalo pražské nakladatelství Argo. Více než třísetstránková publikace je dnes, vzhledem k pokračující Putinově agresi proti nezávislé Ukrajině, nanejvýš aktuální.
Tři zábory Lvova, Jeruzaléma Evropy
Lvov, který svou počeštěnou podobu převzal z ruštiny, ukrajinsky Lviv, polsky Lwów, německy Lemberg, latinsky Leopolis a v jidiš Lemberyk či Lemberek, byl založen roku 1256 a stal se centrem Haličsko-volyňského království. Patřil Polsku, po prvním dělení Rzeczypospolité v roce 1772 Rakousku, pod jehož nadvládou sice zakusil germanizaci, nicméně tady zároveň pulsoval bohatý kulturní život, a zvláště Poláci se ve třech záborech – ruském, pruském a rakouském – nejlépe a nejsvobodněji cítili v tom posledním a, což je příznačné, zdaleka nejhůře v ruském.
Po Velké válce Lvov připadl opět Polsku, kde zaujímal v meziválečném období mezi nejlidnatějšími městy třetí místo, během čtvrtého dělení Polska v září 1939 Sovětskému svazu a naposled samostatné Ukrajině.
Polsko Polákům, Židé do Palestiny!
Autor si všímá zejména bouřlivých událostí provázejících druhou světovou válku, kdy dosavadní a vzájemně se obohacující soužití Ukrajinců, Poláků, Němců a Židů nabylo tragických kontur. Američané natočili v roce 1939 film Židovský život ve Lvově, ukazující zcela moderní město se záběry strojírenského veletrhu, tramvají, nablýskaných automobilů, neónových reklam a elegantně oháknutých lidí. Vše doprovázel komentář v jidiš. Ve stejně příznivém světle vykresloval převážně židovské čtvrti velkoměsta, kde dění na ulicích dominovali ortodoxní Židé. Bohužel v tomto snímku není ani zmínka o diskriminaci, jíž lvovští Židé čelili už od konce třicátých let. Stejně jako v Německu i v Polsku posílila světová hospodářská krize dlouho dřímající antisemitismus. Nacionalisté vyzývali k bojkotu židovských obchodů, rozbíjeli jim výlohy nebo je pomalovávali Davidovými hvězdami. Demonstranti skandovali: „Polsko Polákům, Židé do Palestiny!“ Jestliže až do té doby byla většina lvovských holičů židovského původu, nyní vývěsky propagovaly „katolické holiče“.
Kleveman připomíná, jak polští obránci Lvova v září 1939 řešili volbu mezi morem a cholerou, totiž zda se vzdát Němcům, nebo Sovětům. Rudá armáda nakonec město v noci na 22. září bez boje obsadila a nastolila takový režim, že se zanedlouho Židé posmívali svým polským spoluobčanům, parodujíce jejich předválečný bojový pokřik: „Chtěli jste Polsko bez Židů. Teď máte Židy bez Poláků.“
Sověti opět nezklamali
Během několikadenního mocenského vakua mezi zhroucením polského státu a příchodem sovětských pořádkových sil docházelo především na venkově ke střetům mezi Ukrajinci a Poláky, při nichž přišly o život tisíce lidí. Do sovětského zásahu povraždili ukrajinští partyzáni z Organizace ukrajinských nacionalistů ve východní Haliči na dva tisíce Poláků, mnoho Židů, ale i politických odpůrců. Spirála vzájemné nenávisti se začala vražedně roztáčet.
Kleveman se projevuje jako všestranně schopný a bystrý glosátor těchto pohnutých událostí. Neuniklo mu například, jak sovětské vojáky fascinovala pestrá nabídka zboží, ostře kontrastující s prázdnými obchody v jejich vlasti. Jeden odešel z obchodu s desaterými hodinkami na zápěstí, jiný si zase v restauraci objednal všechna jídla z jídelníčku a spořádal je, další se údajně snažil používat podprsenky jako chrániče sluchu, jiní jedli zubní pastu či používali toalety jako umyvadla. Oficírské paničky si kupovaly hedvábné noční košile, jež si nic netušíce oblékaly jako večerní róbu do opery.
Klevemanova kniha je ojedinělým svědectvím o životě v jednom středoevropském velkoměstě, na jehož osudu se nejhůře podepsala právě kataklyzmata druhé světové války, po níž s tím, jak „mizeli lidé, se vytrácela i paměť“.
