Björk v Praze zvala na psychedelický lesní bál, ale mluvit nechala Gretu
Cítili jste se trochu jako na nějakém fluoreskujícím lesním bále, na němž zpěvačku Björk jako věrná suita naléhavě doprovází flétnový septet, který vábí k účasti na jakémsi přírodním rituálu. Místo Björk samotné ale jako by vám ruku podávala spíš výrazná psychedelická projekce, v níž se v barevné symbióze mísí rostliny, houby i lidé skoro jako v divné verzi filmového Avatara. Teď tomu jen propadnout, když sedíte daleko a máte v sobě mattonku.
Mezinárodní hvězda se zastavila v Praze v rámci turné nazvaného Cornucopia, v němž čerpá hlavně z posledních alb Utopia a Fossora, v nichž mimo jiné vzývá právě přírodu, ozdravení a vůbec regeneraci. Do metropole se vrátila po čtvrtstoletí, i když spousta lidí si ji pamatuje i z Colours of Ostrava, kde na ni před osmi lety dorazily desetitisíce a organizátoři se tehdy nechali slyšet, že byla nejdražší interpretkou v historii akce.
I nyní v Praze se prala intimita s velkolepostí, jako by se sedmapadesátiletá performerka do takové arény se svým výrazem ani agendou nehodila, přesto v ní ale nepůsobila ztraceně, možná i díky tomu, že na podobných dichotomiích staví dlouhodobě, neboť její okamžitě rozpoznatelný projev se specifickým frázováním lavíruje mezi vřelostí i odtažitostí. Je přirozený, ale i zvláštně syntetický, robotický. Z budoucnosti.
Říkat o zpěvačce, že je nadpozemská, nebo rovnou z jiného světa, je však nepřesné a vlastně degradující, protože personu prchavě hravé víly z pohádkového ostrova, která při přebírání cen říká, že je “šťastný grep”, do určité míry opustila. Cornucopia má ostatně velmi současný, přítomný a probíraný environmentální apel, jenž se kromě písní projevil i krátkým videem, v němž klimatická aktivistka Greta Thunberg mluvila o ukradené budoucnosti i možnosti změny systému.
Když Greta narozdíl od Björk promluvila, ozval se z ochozů O2 areny místy pískot, ačkoliv zpěvaččina angažovanost by neměla být žádným překvapením i kvůli jejím předchozím spojením s Davidem Attenboroughem nebo islandskou vládou. Zarazila však možná taková přímočará apelativnost, která se najednou vydělila z hudby samotné. Björk totiž jinak se svým setem uháněla, jako kdyby měla ten večer ještě jiné plány (na opozdilce se na začátku rozhodně nečekalo) a ve své show na pomezí divadla a opery chtěla být co nejvíce imerzivní.
I když si tak nakonec říkáte, že šlo o večer plný zjevných či skrytých rozporů, kvůli čemuž se nešlo Björk nikdy zcela poddat, přesto vás podobně jako při poslechu jejích posledních desek zasáhne její upřímnost, jakkoliv je třeba s ní mít trpělivost. Jako kdyby zjišťovala, že onen utopický přírodní svět nakonec musí najít u sebe doma, kde už ale nenachází svoje nejbližší. Nestane se to nakonec všem podivínům?
