Kniha, kterou by Édouard Louis napsal, kdyby nebyl tak toporný, tezovitý a průhledný
Snad žádný jiný zahraniční autor nevyvolal letos v českých médiích takový zájem jako Francouz Édouard Louis se svou poslední autofikcí nazvanou Jak se stát jiným. Po všech těch přátelských rozhovorech a pozitivních recenzích čekáte senzaci, jenže pak se začtete do textu, který je slabý hned na několika úrovních. Z rozhovorů víme, Louise literatura sama o sobě nezajímá, protože je pro něj jen nástrojem politického boje, v tom případě by si ale pozornost znovu zasloužil jiný titul. Tematicky podobná Linie krásy Alana Hollinghursta z roku 2004 po dvaceti letech, kdy se politika v umění často přehoupne do prosté očividnosti bez nuancí, působí jako zjevení.
Louis se ve své páté knize obrací hlavně na svého otce i dávnou přítelkyni. Odhaluje jim, jak a proč se musel měnit, aby se dostával do stále vybranější společnosti, v níž by se ve svých představách finálně pomstil všem, kteří se na něm jako na gayi na rurálním severu Francie dopouštěli násilí. Jenže po vydání prvotiny, jímž text vrcholí, zjistí, že je to jen chiméra. Tohle všechno sděluje banálními stylistickými prostředky, všechno útrpně a monotónně konstatuje, ilustruje a rovnou interpretuje, aniž by dokázal vystavit byť jen jednu živou situaci, z níž by byl cítit třeba paradox.
Co by ale mohlo v textu vyplynout později v nějaké silné katarzi, Louis raději pravidelně okamžitě zařízne a dořekne v závorce, takže hned informuje o tom, co si uvědomil později, takže hned víme, že pro něj rozchod bude bolestivý, škola ztratí význam a buržoazie nebude schopná prožívat určité emoce. Dokonce i když na konci najde ve svém dětství určité kvality, musí to hned v závorce korigovat a připomenout, jak zle se k němu choval otec.
Úmorné opakování nejen motivů z předchozích knih je nakonec to, co je knize vlastní. Přibližně na každé sudé straně se dočtete, že Louis hrál role, ať už se snažil skrýt svoji přirozenost nebo vypadat chytřejší na večeři s prominenty, na každé liché přichází uvědomění, jak moc se vzdálil své rodné hroudě a svým rodičům, že nikdy neměl letět letadlem nebo vyrazit na brunch. “Dokonce ani v tichu neexistuje rovnost,” píše Louis, což je možná jediným vysvětlením toho, proč pořád mluví jak zaseknutá deska.
Třída, co není distingovaná
Tezovitost pak autor prokládá přepjatostí, kdy situace vyhrotí, jen protože chce, nikoliv že by k tomu text směřoval nebo k zesíleným emocím vygradoval. Jakkoliv to tak skutečně mohlo být, v literárním útvaru to působí neupřímně a uměle, když Louisovi při každé druhé příležitosti vyhrknou slzy, ale na straně čtenáře k žádnému pohnutí nedochází. Když se má setkat se známým spisovatelem, musí mu vyschnout v ústech, když se chce poprvé seznámit s muži, musí začít zvracet, a když jeho prvotina konečně zaujme jednoho nakladatele, nesmí se mu jen líbit, musí s ním rovnou otřást. Pokud bychom tak zůstali věrni Louisově světonázoru, že příslušnost ke třídě znamená automaticky určité znaky, tak se z té své původní, již nevidí jako subtilní a distingovanou, rozhodně nevyvlékl.
Něco jako by v knize stále nehrálo nebo znělo falešně, jako kdyby tohle svlékání před publikem bylo jen na efekt. Chvílemi to skoro až působí, že by se kniha měla spíš jmenovat Jak vypadat lepší, jako když Louis popisuje, že se na boháče konečně naštval, když viděl, že se chovají špatně ke své služebné, nebo když celou knihu otevírá scénou sexu za peníze, který hbitě ospravedlňuje nutností zaplatit zubaři. Jinde tvrdí, že si nemyslí, že by někoho při svém horlivém šplhání po společenském žebříčku využíval, takřka vůbec se nepozastavuje nad tím, že mu starší muži nezištně pomáhají, zároveň dá na obálky všech svých knih svou půvabnou tvář, skrze niž je prodává.
Naštvat a vyburcovat
Mohl přitom vzniknout opravdu zajímavý tvar, kdyby od sebe měl autor v této zpovídací dopisové formě skutečný odstup a mohl by si tak hrát třeba s tím, jak znepokojující osobou v knize vlastně je, bez jakéhokoliv vlastního vnitřního života, který by se třeba na nějaké úrovni vzpíral mocenskému rozložení ve společnosti. Takhle to ale snad ani není román, jen jakási extenze všech rozhovorů, které nesnesitelně vážný autor dává do médií, kdy jen jinými slovy přeříkává již vyřčené teze, jako kdyby psal do nějaké komentářové rubriky novin. Takhle se hlavní funkce Louisovy literatury, tedy probudit, naštvat a vyburcovat, mění hlavně v rozrušení z toho, o jak mizerný text se jedná.
Co Louis ve svých knihách klopotně doříkává, je naopak v Linii krásy skryté někde hluboko mezi řádky, protože Hollinghurst čtenáři důvěřuje. I tady na vyšší společnost nahlížíme z pozice mladého gaye Nicka, jehož v Británii 80. let ubytuje rodina konzervativního poslance se zářnou kariérou. To už samo o sobě přináší přirozenou tenzi a napětí, která u Louise tolik chybí, Linie krásy však ve třídních rozdílech nenachází pouze boj, protože z citlivého, vnímavého Nicka ani jeho okolí nedělá pouze nositele určitých znaků daných původem či identitou, které by byly jedinými hybateli jejich životů. To, že Nick konzervativce nevolí, tady Hollinghurst zvládne konstatovat v jediné větě.
Autor přitom vůbec nemaže specifickou queer zkušenost, internalizovanou hanbu nebo zrovna třeba vztah s rodiči, kterým Nick skoro zazlívá, že neví o důležitých věcech, které jim nedokázal sdělit. Zkušenosti dané identitou však dokáže Hollinghurst obohatit určitou hranou, snad odstupem nebo možná ironií, díky nimž je však oživuje, aniž by cokoliv deklamoval nebo skrytě moralizoval. Vezměte si třeba mrazivou, nepoddajnou, otevřenou scénu, kdy se Nick v baru vyhne svému milenci, který umírá na nemoc, již si podle mnoha konzervativních politiků “zasloužil”.
Pohled do zrcadla
Nick se stejně jako Louis dostává do světa, který díky své kráse vypadá přístupně, jenže je uzavřený, čehož si mladý muž všímá, zároveň k němu přistupuje se zvláštní něhou. Věci a osoby mu patří také, akorát pouze z pozice vkusu či touhy, jakkoliv se ukáže, že ho “lidé zrození, aby touhle branou, lodžií a schodišti procházeli, aniž by se na ně dívali nebo o nich přemýšleli,” považují do určité míry za zloděje, minimálně dobré pověsti.
V knize, již někteří radní Českého rozhlasu kvůli její audioverzi před lety barbarsky označili za pornografii, se bohatým jazykem v pečlivém překladu Michaly Markové popisují sedánky, bankety i letní prázdniny ve francouzských vilách, kde se ale všude ještě odehrává i skrytý život, jakkoliv ve vedlejší místnosti přijímá audience “madam” Thatcherová. A Nick je jeho zvláštní ceremoniář, jenž ale nebazíruje na dodržování protokolu, neboť ostatně popisuje i nepsaná zdvořilostní pravidla, která provází třeba konzumaci kokainu.
Hollinghurst ale hlavně dokáže rozebrat situaci, pro niž jste třeba dřív neměli slova, nikdy ale tyto scény spokojeně nedefinuje a tím je ani neuzavírá. Je bryskním analyzátorem krátkých pauz, pozvednutých obočí i useknutých konverzací, jakkoliv se částečně zaobírá kulturně specifickými komunikačními kódy vyšší britské společnosti v minulém století. “Díváte-li se do zrcadla s někým, cosi se stane. Položíte zrcadlu obvyklou otázku a zároveň se zeptáte i jeden druhého,” píše autor, s nímž je pohled do povědomé krajiny především krásně zvrásněný.
