Určujeme a interpretujeme stopy našich ptáků, plazů, obojživelníků i bezobratlých. Chcete taky?
Brněnské nakladatelství Kazda se zaměřuje na knihy o lesích, zvířatech, udržitelnosti či netradičním cestování. Nedávno vydalo v překladu Martina Richtera unikátní publikaci o tom, jak při putování přírodou takřka detektivním pátráním odhalit, kteří živočichové se v místě nacházeli před námi, jak je to dávno a co tam pravděpodobně dělali. Takhle příručka pro stopaře začátečníky i pokročilé obsahuje na 816 stranách 1 100 fotografií a 500 kreseb stop i schémata jejich možného uspořádání. Ke koupi je výhradně na e-shopu nakladatelství.
Autorem zatím nejobsáhlejší a nejpodrobnější knihy na toto téma, Stop evropských zvířat, je Němec Joscha Grolms. Uznávaný stopař spolu s dalšími odborníky pracuje na vytvoření globálního standardu v tomto oboru. Kniha je přehledně členěna podle jednotlivých druhů a ke čtenářově lepší orientaci přispívá i to, že v nejrozsáhlejším oddílu věnovaném savcům označuje každá barva jednu z pojednávaných čeledí.
Umění „číst“ zvířecí stopy
Naši předci museli ovládat interpretaci indicií, které ostatní živočichové kolem nich zanechávali v přírodě. Jak konstatuje historik Carlo Ginzburg v knize Stopy: Kořeny indiciálního paradigmatu, lovec „dovedl v němých (ba neznatelných) stopách, jež zanechala kořist, přečíst souvislý průběh událostí“. Podobným způsobem pak postupovali kupříkladu věštci, ale také detektivové nebo lékaři. Spojovat divinaci (čili dar věštění), kriminalistiku a medicínu nám může připadat nemístné, nicméně jak Ginzburg podotýká, společný mají tentýž postoj „směřující k analýze individuálních případů, jež je možné zrekonstruovat výhradně prostřednictvím stop, příznaků, indicií“. Ovšem vedle toho naštěstí stále existují lidé, kteří se snaží uchovávat a kultivovat i ono prapůvodní umění „číst“ zvířecí stopy a rozumět jim.
Podpis pěnodějky
Většina lidí si stopování v přírodě spojuje hlavně s otisky zvířecích končetin, ale jeho součástí a důležitými dílky skládajícími celkový obraz jsou i „pobytové znaky jako exkrementy, potravní stopy, značky a nory“. Nejen savců, ale i různých druhů ptáků, obojživelníků, plazů, hmyzu či žížal. A to vše autor učí poznávat či „dešifrovat“. Tedy nejen to, jaké stopy za sebou zanechávají tlapky bobra (a jak je rozlišíme od stop nutrie) nebo jak se do písku „podepíše“ prchající ještěrka, pavouk nebo krab. Publikace ukazuje, jak rozpoznat, jestli s mrtvým stromem manipuloval jezevec nebo datel, zdali část houby konzumoval pták, hlodavec nebo hlemýžď či komu patří konkrétní exkrementy, a dokonce co vypovídají o jeho nedávné stravě.
Kniha poskytuje základní klíč k tomu, jak rozpoznat, jakého původu je konkrétní „hálka“, tedy růstová deformace rostlin způsobená jiným organismem. A zjistíte z ní třeba to, že původcem podivných útvarů připomínajících lidské sliny je drobný hmyz pěnodějka obecná. Pěnovou kouli na stoncích rostlin, jež slouží jako ochrana před dehydratací a predátory, vytváří larva smícháním vzduchu, vlastních výměšků a rostlinných šťáv.
Vydří skluzavky a jezevčí harampádí
Při svém výkladu autor také leccos prozrazuje o typickém chování jednotlivých druhů: jak loví a kterou část kořisti konzumují přednostně, kde si schovávají zásoby nebo zdali si vytvářejí „latríny“ a také jaká si budují „obydlí“ a jak se o jejich „vybavení“ starají. Kupříkladu jezevci si za slunečných zimních dnů vynášejí hnízdní materiál (zbytky suché trávy, mechu, listí či kapradí) z nory, ukládají ho na usušení poblíž vchodu a později ho zase přenesou zpět. Viditelný otisk může ovšem zanechávat i hra, jako „vydří skluzavky“, brázdy, které na strmých travnatých svazích nebo na sněhu zanechávají vydry.
Na jedné straně autor používá exaktní terminologii, například když klasifikuje překvapivě širokou škálu druhů liščího pohybu, jako klus s dvojotiskem, diagonální či rozkročený. Na stranu druhou dodává, že správný stopař musí zapojit i vlastní imaginaci a empatii: „Stopaři se musí vžít do situace zvířete, aby mohli přijít s hypotetickým vysvětlením jeho chování. Stopování není přísně empirické, protože zahrnuje představivost stopaře.“
Stopování jako obraz vesmíru
A konečným cílem, jak ho autor deklaruje, není daný otisk končetiny či zubu správně identifikovat a živočicha přesně zařadit na jeho místo v rámci zoologické klasifikace. Stopování je totiž pro autora hlavně způsob, jak vědomě prožívat přírodní svět a cítit se s ním spojený. Důležitá totiž není jen samotná stopa, ale i to, jak její zkoumání (či rozjímání nad ní) a pobyt v přírodě zapůsobí na samotného stopaře: „Tento dotek v nás zanechává stopy, které ovlivní naše chování.“ Případně, jak vyjádřil jeden z účastníků autorova kurzu čtení stop, „pátrání po stopách pomáhá vytvořit obraz vesmíru, v němž má nejen každá bytost, ale i každá událost jedinečný význam a smysl.“
Takový autorův komplexní, širokokontextuální přístup je sympatický a chvalitebný, i když jím už vlastně trochu překračuje hranice biologie. Vytváření ucelených příběhů a hledání smyslu spadá spíše do kompetence filozofie, náboženství či umění. A i spisovatelé, jako v případě nadvakrát zpracované povídky Karla Čapka Šlépej, někdy schválně vytvářejí situace, kdy nález osamělé stopy v jejich postavách vyvolává jen kaskádu nezodpověditelných otázek…
Tato kniha každopádně čtenáře může podnítit k otázkám, co „znamenají“ i ty nejdrobnější detaily v nejbližším lese. Je ovšem tak obsáhlá (má 816 stran) a natolik hmotná, že ji s sebou budou nosit jen největší nadšenci.
