Odedávna se upínám k vyprávění příběhů jako k tomu hlavnímu, říká oceněný spisovatel Jiří Kratochvil
„Už celý život na vás čekám. Kde jste se, sakra, loudali?“ ptá se Dmitrij Ivanovič Chlomakov, když ho přišli zatknout kvůli tomu, že vyslovil obdiv k poezii Osipa Mandelštama. Věděl jistě, že skončí na Sibiři. Vypravěčem té příhody je jeho bývalý kůň, který byl zrekvírován a nakonec se jako součást 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského dostal do Brna.
Co se v učebnicích a knihách většinou nepíše: v prvním sledu šli sovětští kriminálníci. Osvobození jižní Moravy mělo i svou odvrácenou tvář… Jo, ten kůň mluvil. Scéna z vily Tugendhat, kdy se dva molodci rozhodnou dát koni jako dárek (aby si taky užil) předtím mnohokrát znásilněnou německou učitelku Hildu Hänchenovou, a ti dva, kůň a Němka, spolu diskutují o Kantově Kritice čistého rozumu, je jedním z nejděsivějších a zároveň literárně nejdokonalejších popisů lidské tragédie, jež je zároveň komedií. Povídku Já lóšaď publikoval americký magazín Best European Fiction a její autor ji (ještě s povídkou Flétna) považuje za svůj nejlepší a nejdůležitější text.
Letošní Státní cena za literaturu byla udělena prozaikovi (ale i dramatikovi a novináři) Jiřímu Kratochvilovi (*1940) za povídkový soubor Škrtiči bohyně Kálí s přihlédnutím k dosavadnímu dílu. V časech jájínkovství a využívání všech cest, chodeb a děr, jak se objevit v jakémkoli médiu, je autorova zdrženlivost k tak pošetilému jednání marťanstvím. „Odedávna se upínám k vyprávění příběhů jako k tomu nejpodstatnějšímu, je to pro mě vlastně jediná důležitá komunikace se světem, zatímco společenská ctižádost je pro mě nedůležitá…“
Totožnost laureáta „propíchlo“ pár týdnů před ceremoniálem nakladatelství Galén, možná v rámci PR nové autorovy knihy. Kratochvil se aktu ze zdravotních důvodů neúčastnil. Při předávání ceny literátově dceři nezaznělo, že 300 000 korun s cenou spjatých její otec poslal na pomoc okupované Ukrajině. Nejen proto, že odsud pochází jeden z jeho dědečků…
