Jiří Kratochvil poslal statisíce za Státní cenu za literaturu na „ukrajinský účet“. Co další laureáti?
Literatura už nehraje a nebude hrát tu výjimečnou roli, která hrála tolik let. Literáti nejsou svědomí národa. Tvorba je zbytná věc... To vše a mnoho dalšího píše literární pozorovatel a dlouholetý spolupracovník Reflexu Jakub Šofar v druhém díle svého ohlédnutí za historií, kontroverzemi a budoucností Státní ceny za literaturu. Pro pořádek zde dodejme, že Jakub Šofar je od roku 2022 členem poroty pro Státní cenu za literaturu, v roce 2023 byl jejím předsedou.
Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo, navazující na tradici z první republiky, byly obnoveny v roce 1995. Díky tehdejšímu ministru kultury Pavlu Tigridovi byla do prvního bodu vládního nařízení připojena věta: „Státní cenu za literaturu lze udělit rovněž k ohodnocení dosavadní literární tvorby.“ Klasický český přílepek, na to jsme u nás kadeti.
Předválečná cena takové rozšíření neměla, v krátkém válečném období bylo u dvou jejích nositelů nicméně připojeno „s přihlédnutím k celému dílu“ – u Metoděje Jahna (1940) a Františka Kožíka (1942). Tigridův přílepek byl jakousi pojistkou pro možnost odměnit autory perzekuované předlistopadovým režimem, satisfakcí (společenskou, ale v některých případech i ekonomickou), i kdyby v daný či předchozí rok nepublikovali novinku. Částka spojená s cenou byla nejprve 200 000 Kč, později se zvedla kvůli inflaci na 250 000 Kč, od roku 2006 je to 300 000 Kč. Onen přílepek byl „použit“ například v roce 1999 (Josef Škvorecký), 2007 (Milan Kundera) nebo 2008 (Ludvík Vaculík).
Bolavá místa historie ceny
Toto „přihlédnutí“ se bohužel ukázalo jako problém podobný Sophiině volbě, protože ti, kterým měl pomáhat, postupně umírali, ale jeho existence stále zásadně ovlivňuje rozhodování poroty pro Státní cenu za literaturu. To je v české historii věčně se opakující problém, že řešení, jež se v té chvíli ukazuje jako nejlepší, nejefektivnější a nejpřirozenější, se postupem času proměňuje v opak, viz třeba pasivní rezistence českých poslanců v říšské radě ve Vídni (od 18. 3. 1863) nebo státní doktrína čechoslovakismu (v ústavě od r. 1920).
Historie Státních cen za literaturu má svoje opakující se bolavá místa. Za první republiky někteří nositelé cenu vrátili (v r. 1926 Zdeněk Nejedlý; z důvodu, že peníze mají být dány na potřebnější věci), někteří finanční částky předali někomu jinému (v r. 1932 František Halas stávkujícím dělníkům, v r. 1934 Vítězslav Nezval politickým emigrantům z Německa). Po roce 1995 rozdělil Petr Hruška část peněz literárním časopisům. A poslední nositel, Jiří Kratochvil, je poslal na „ukrajinský účet“: „Jsem hrdý na to, že jsem ze čtvrtiny Ukrajinec. Především dědečkovou zásluhou jsem prožil šťastné dětství, tedy až do otcovy emigrace. […] V Ukrajincích je něco, co asi nevlastní žádný jiný evropský národ: nezničitelná lidská hrdost.“ (z rozhovoru pro web časopisu Host)
A co ta porota?
I za první republiky bylo, mj. F. X. Šaldou, kritizováno složení poroty, její nevyváženost a nekvalifikovanost; po roce 1995 se této problematice nejvíce věnoval Michal Špirit. Stejně tak byla kritizována kvalita oceněných děl (Viktor Dyk proti Šaldově hře Dítě, o níž napsal, že jde o „mrzáckou ubohost“), v „nové“ době obecně nominace Patriarchátu dávno zašlé slávě Pavla Brycze (2004) či konkrétní (a také osobní) výhrady M. C. Putny proti Kapitolám z poetiky Bohumila Hrabala Milana Jankoviče (1997) či osobě Věroslava Mertla (Hřbitov snů, 2001).
Aby byl kabinet kuriozit kompletní, v roce 2018 rezignovali čtyři ze sedmi porotců na svůj post z důvodu nesouhlasu s aktuální politickou situací v ČR, konkrétně kvůli tomu, že Babišova vláda získala důvěru podporou komunistů. Státní cena dle básníka Petra Hrušky, ke kterému se pak přidali dva kolegové a jedna kolegyně, mimochodem šlo o redaktorku Reflexu Kateřinu Kadlecovou, nereprezentuje jen oceněného autora, ale taky vládu, která je u moci… Stalo se tak sice již poté, co byl její držitel navržen, ale nominovaný Jiří Hájíček poté oznámil ministrovi kultury, že prestižní cenu odmítá. „Měl jsem za to, že Státní cena za literaturu stojí nad politickým uspořádáním. Právě toto však letos zpochybnila převážná část poroty.“ Což bylo celkem logické rozhodnutí, protože převzetí ceny by v takto traktované situaci vypadalo, že autorovi je politická situace ukradená, nebo dokonce že mu Babišova vláda nevadí.
Náš malý ,pseudoskandál Tučková‘
Když Státní cenu za literaturu za rok 2022 obdržela Kateřina Tučková za román Bílá Voda, propuklo nevídané kritické probuzení (a poblouznění) části literární komunity (spíše té mladší), které odstartoval Petr Fischer komentářem Cena pro Kateřinu Tučkovou jako český skandál (Aktuálně, 27. 10. 2022). „Literární ceny by se měly udělovat za literaturu, nikoli za angažované psaní, zní nejčastější výhrada těch, kdo udělení normotvorného literárního ocenění Kateřině Tučkové kritizují. Podle nich jsou její kniha a práce sice záslužné, tematicky důležité, ale umělecky spíše průměrné. […] Letošní spor o Státní cenu, náš malý ,pseudoskandál Tučková‘, krom těchto otázek jistě otevírá i další. Připomíná, jak problematickým způsobem jsou u nás dnes skládány nejrůznější kulturní poroty. Jak podivný je jejich byrokratický provoz, když umožňuje kontroverzní rozhodnutí i ve věcech, které by měly být ze své definice kontroverzí prosté.“
Pereme, pereme špinavé prádlo
Autor jako vystudovaný filozof je jedním z našich nejzručnějších komentátorů, schopný napsat kvalitně více méně o čemkoliv. Poeticky opsáno: umí implantovat Derridu téměř kamkoliv. Nicméně se mu v textu povedl pěkný logický kejkl. Čtěme ještě jednou: „Jak podivný je jejich byrokratický provoz, když umožňuje kontroverzní rozhodnutí i ve věcech, které by měly být ze své definice kontroverzí prosté.“ Všech sedm členů komise (a pro pořádek zde uvádíme, že autor tohoto komentáře, Jakub Šofar, byl a stále je jedním z nich; pozn. red.) se na Tučkové shodlo jednohlasně, rozhodnutí bylo kontroverze prosté, kontroverznost vznikla až mimo ni, tedy kritikou „venku“. Pak je to ale celé nesmysl. O jakémkoliv výroku můžeme samozřejmě prohlásit, že je kontroverzní, protože se nám z nějakého důvodu nelíbí. Když to dovedeme ad absurdum, pak i tvrzení, že je Země kulatá, je kontroverzní, protože pro stále se zvětšující počet Plochozemců je to lež. Teď možná čtenář zasyčí, že je to vrchol demagogie! Ale i to je přece kontroverzní názor.
Na Fischerův text, v němž se není čeho chytit – možná by bylo lepší, kdyby byl hůře napsán, ale aspoň s nějakým uvedením tvrdých faktů –, navázala ekipa s podobnými výtkami, místy až osobní povahy… Dle „not“ Františka Gellnera: „Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo.“ Ale při opakovaném lisování hroznového vína jednou šťáva přestane téct. Jediným výsledkem toho křepčení u totemu byla rekonstrukce poroty Státní ceny, v níž ministr vyměnil čtyři členy, ti noví jsou většinou z akademické sféry. Především bizarní představa o nějakém literárním paktu, o centru, kde se domlouvá kdy – kdo – kde (už zbývá jen za kolik?), se až příliš podobá současné spiklenecké mánii. Možná to je v řádu věci, ale jen možná…
Kdo na jejich místo?
Nejproblematičtější a nejsložitější z těch všech výtek, o nichž samozřejmě lze diskutovat, ale s klidnou hlavou, je otázka kompetence, tedy kdo by měl být členem poroty. Když si poslanec při projednávání návrhů na státní vyznamenání plete Síse a Sýse, tak to není nekompetence, ale nekulturnost. Jenže v Poslanecké sněmovně se honí hodně zajíců, kdežto v našem konkrétním případě jen jeden. Ideální porotce by měl mít načteno minimálně sto knih současné české literární produkce, kterou by měl soustavně sledovat stejně jako literární a kulturní časopisy, měl by být schopen knižní produkci nazírat v kontextu české literatury obecně, ale i v kontextu kulturně-společenském a hodnotovém, měl by to být morálně bezúhonný člověk…
Zatímco na začátku devadesátých let bylo možné pár takových, o jejichž předpokladech panovala většinová shoda, „dodat“, dnes podobní Mirkové Dušínové nejsou na skladě. Už ta první podmínka je nesplnitelná – lidé z akademické sféry (učitelské i badatelské) mají vinou byrokratickému balastu co dělat, aby zvládali vykonávat svoji práci. „Čistá“ profese literární kritik či literární redaktor už neexistuje, nedá se tím uživit. Totéž platí pro nakladatelské profese. Spisovatelé samotní pak sledují jen nejbližší konkurenci a někteří berou svoji vlastní tvorbu tak moc vážně, že jsou pro rozhodovací orgán nepoužitelní.
Představa o nějakých expertech je úsměvná – kdo by to v tomto případě měl být? Něco jako soudní znalec, který dostane kauzu (knihu) a vysloví se k ní? Podle nějaké taxonomie? Porota není eseróčko, nemá ručení omezené, naopak. Její členové ručí za svůj výrok. Mimochodem, je to, že se někdo pohybuje ve veřejném prostoru, důkazem jeho kompetentnosti? Tohle přece dávno neplatí.
Dojít ke shodě v situaci, kdy literatura a její provoz zajímá čím dál míň lidí a její prestiž je jen iluzí, je nutnost. Podle všech teorií her je kooperace nejlepší variantou. Hádky, aféry, emoce jsou jedním z pístů uměleckého, tedy i literárního motoru. To se peče uvnitř. Venku by měla být aspoň zřetelná jednota. Jenže jsme zase u českých specifik. Ve většině zemí světa se koalice a opozice (pokud něco takového politické systémy vůbec znají) mastí hlava nehlava, ale v případě zahraniční politiky zní jen jeden hlas. U nás jsme vždy měli čtyři i více zahraničních politik najednou, včetně těch, které prováděli sami velvyslanci a velvyslankyně.
Pod oblohou našich mýtů
Švýcarská garda slouží dodnes papežům v nápadných barevných uniformách renesančního původu, ramena a hruď chrání pancíř, s halapartnou, důstojníci mají rapír. Většinové vnímání literatury jako součásti českého bytí je chráněno pancířem z českého národního obrození a halapartnou jsou tomu odpovídající představy o jejích funkcích. Ne, nejsme sto let za opicemi, bohemistická pracoviště na vysokých školách seznamují pedagogy s oborem zajisté nejnovějšími metodami, stejně tak jsou badatelé znalí výsledků práce zahraničních kolegů a někteří patří ke špičkám oboru, o čemž svědčí jejich výstupy. A vždycky jsme rychle reagovali na vše nové. Ale co je to platné. Stejně jako v oblasti historického vnímání žijeme stále pod oblohou našich mýtů o husitech, Bílé hoře a třistaleté habsburské porobě. Dokazují to i občasné výroky našich nejvyšších státních představitelů, i v literatuře jako kdyby Jiráskovo duo páter Vrba & starý Žalman bylo těmi držiteli klíčů od brány poznání. Je to trochu přehnané, samozřejmě.
Tak si to řekněme znova: Literatura už nehraje a nebude hrát tu výjimečnou roli, která hrála tolik let. Literáti nejsou svědomí národa. Tvorba je zbytná věc, a právě v tom je její zásadní role pro konsilienci. V tom je její výhoda a v tom je její nezničitelnost. Vždycky se obnovovala zdola. Z potřeby. Není nároková, není spočitatelná. Status umělce i nulová DPH na knihy (které jsou sakra zboží) jsou jen takovým bušením halapartny o pancíř. Jak kdysi napsal básník Petr Štengl: Naříkáte dobře, ale u špatný zdi!
Porota přináší zlepšovací návrhy
Letošní porota Státní ceny za literaturu dostala k posouzení menší počet nominantů, než tomu bylo v roce předcházejícím, i když očekávala vzhledem k předcházejícím diskusím více jmen. Navrhla, a to všemi hlasy, Jiří Kratochvila.
Současně zaslala ministru Baxovi návrhy, které vzešly z delší a koncepční debaty o smyslu, významu a formě státní ceny, protože ta má vzhledem ke svému statutu mimořádné postavení a je vnímána jako nenahraditelná. Tyto návrhy jsou snahou řešit ony dramatické debaty kolem ní.
„Tyto debaty jsou podle nás vyvolány především vnitřní hybriditou kritérií, v nichž se mísí dvě hlediska: z jednoho se díváme na literaturu v dlouhodobém časovém horizontu a státní cena se uděluje mimořádné osobnosti české literatury za její celoživotní dílo, za specifickou dlouhodobou ,službu‘ české literatuře a kultuře. Z druhého hlediska oceňujeme hlavně živou literaturu a osobnost, která ji výrazně v daném roce zasáhla svým mimořádným počinem; v takto zacíleném hodnocení pak nerozhodují věk a zásluhy, ale jen kvalita a aktuální význam díla (rozhodnutí je samozřejmě velice nesnadné, náročné, a někdy velice problematické).
Domníváme se proto, že by bylo napříště vhodné udělovat ceny dvě. Chceme také posílit prestiž ceny i tím, že by porota měla mít možnost v některém roce ceny neudělit.
Jsme si vědomi, že změna statutu ceny je dlouhodobý proces, který není z mnoha důvodů (především legislativních) jednoduchý. Proto navrhujeme, aby porota prozatímně střídala důrazy a kritéria při každoročním hodnocení tak, aby jeden rok byl oceněn mimořádný aktuální počin a následující rok celoživotní dílo.“
Domáhání se odepřené lásky
Vzhledem k politické a ekonomické situaci v České republice je možné, že tento návrh, pokud by ho ministerstvo kultury přijalo a poslalo do legislativního procesu, se dostane na „nevolitelné“ místo, protože vždycky bude něco mít přednost.
Ale všichni, co do knih pořád vstupujeme a nalézáme v nich i to, o čem jsme nikdy netušili, víme, že je to nezničitelná věc. A žádné ceny, ani státní, ani krámské, nejsou pro literaturu zásadní. Někdo napsal: Co to je literatura? Domáhání se odepřené lásky. To je přece hezké…
(K historii státních cen blíže: Zuzana Jürgens: K dějinám státních cen od roku 1920 do současnosti. Praha: MK ČR, 2015)
