Neměl problém s drogami, ale s policií. Osmdesátník Keith Richards. Kytarista, kterého stihl zázrak
Bůh ví, jestli to bylo tím, že se narodil týden před Vánocemi, a díky tomu dostal nějaký speciální dar. Jisté je, že dnešní osmdesátník Keith Richards měl podle mnoha prognóz už dávno dlít na pravdě boží. Namísto toho se svou kapelou vydal jedno z životních alb a už i větší ptáci než jen vrabci si na střechách cvrlikají o tom, že příští rok bude patřit dalšímu turné. Kameny se opět povalí.
Podle letošního vydání prestižního žebříčku nejlepších kytaristů všech dob, který americký magazín Rolling Stone updatuje vždy po několika letech, se Keith Richards umístil na patnáctém místě. Přitom rozhodně není žádný rychlopalný technický virtuos, jakých nechal desítky za sebou. „Hraní na kytaru si vždy usnadňoval. Síla jeho největších kytarových riffů je v syrové jednoduchosti, symetrii not a ve snadném způsobu, jakým mu to všechno swinguje,“ píše Rolling Stone ve zdůvodnění kytaristova zařazení na tak vysokou příčku.
Skutečně, Richards vždy byl absolutní mistr riffu a se svými parťáky na kytarovém postu v Rolling Stones, tedy nejprve Brianem Jonesem, pak Mickem Taylorem a nakonec Ronniem Woodem, s nímž divočí dodnes, byli vlastně jakýmisi architekty toho, jak „čítankově“ poskládat vzájemně se doplňující party v rokenrolové kapele.
K zjednodušení hry mu vždycky přispívalo to, co převzal od starých bluesmanů, do nichž se zamiloval spolu se svým sousedem z rodného Dartfordu v hrabství Kent a celoživotním kamarádem i konkurentem v Rolling Stones Mickem Jaggerem: totiž takzvané otevřené ladění, kdy všechny struny dávají dohromady celý akord, v Richardsově případě nejčastěji G dur. Pak může snadno, třeba jen s jedním nebo dvěma prsty vytvářet souzvuky, na které je v běžném ladění nástroje potřeba prstolamných cviků. Když dnes vidíme záběry z koncertů Rolling Stones a víme, že Richards má prsty stižené artrózou (čímž se nijak netají a klidně si nechává fotit ruce hodně zblízka), skoro to vypadá, že ty písničky vymýšlel právě takhle s vidinou rockerského stáří, tedy aby se mu dobře hrály i s věkovými fyzickými omezeními.
The Glimmer Twins
Jako začínající kytarista si nemohl vybrat lepší vzory. Byli jimi jak bluesmani typu Muddyho Waterse nebo Jimmyho Reeda, kytarista, stojící na pomezí blues a rock-and-rollu Chuck Berry nebo první a dodnes úchvatný Elvisův kytarista Scotty Moore. V padesátých letech, kdy začal hudbu pobírat, nebylo v Anglii snadné americkou, zvláště pak černou muziku sehnat, naštěstí se brzy dostal do okruhu stejných nadšenců, mezi které kromě Micka Jaggera patřil i Brian Jones, a právě tahle trojka v roce 1962 vysloveně komunitním stylem (všichni tři se nastěhovali do jednoho londýnského bytu) založila Rolling Stones, budoucí „největší rokenrolovou kapelu světa“.
Společně s Mickem Jaggerem, který oslavil osmdesátiny v červenci, vytvořili nejen skvěle se doplňující dvojici kytaristy a zpěváka, ale také brilantní autorské duo. Na rozdíl od Beatles, kde John Lennon a Paul McCartney sice oficiálně tvořili skladatelsko-textařskou dvojici, ale ve skutečnosti většinu takto podepsaných písní složil jeden nebo druhý, se nikdy zvlášť neřešily přínosy toho či onoho z „The Glimmer Twins“, Blyštivých dvojčat, jak bývají Jagger a Richards nazýváni. Zčásti asi proto, že Jagger prostě není instrumentalista, a tak nějak se předpokládá, že má coby zpěvák blíž k textování, zatímco riffy, na kterých podstatná část písní Stounů stojí, prostě musejí být Richardsovým dílem už proto, že jsou stvořeny pro jeho výše uvedené speciální ladění.
Další poslední turné?
Zdravice k narozeninám Keitha Richardse se samozřejmě nemůže obejít bez zmínky o jeho proslulém životním stylu, kterým se stal jakýmsi prototypem rockera. Leckdo se tomu může vysmívat jako klišé, nicméně platí, že heslo „sex, drogy a rock-and-roll“ funguje už sedmou dekádu a nezdá se, že by bylo na ústupu, jen se občas mění priority jednotlivých složek trojčlenky. Hodně muzikantů si bohužel s takhle vymezeným stylem neporadilo a odnesli to zdravím nebo dokonce životem. Richards, ačkoli se zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech rozhodně v ničem nešetřil, je tady kupodivu pořád. „Nikdy jsem neměl problém s drogami. Měl jsem problémy s policií,“ zní jeho okřídlený výrok ze skvělých pamětí Life (česky Život, 2011), jedněch z vůbec nejlepších muzikantských memoárů, jaké kdy vyšly.
Na konto Richardsova života se také už desítky let vyprávějí nejrůznější vtipy a anekdoty, které se obzvláště rozšířily s nástupem internetu a sociálních sítí, dnes jich tam můžete najít desítky. Nejvýmluvnější z nich, kdy se na otázku, které tři živočišné druhy přežijí atomovou válku, odpovídá „krysy, švábi a Keith Richards“, se ovšem vyprávěl už na začátku devadesátých let a možná ještě dříve. Viděno touto optikou by vlastně neměl být takový zázrak, že Keith Richards se svými parťáky letos vydali skvělé album Hackney Diamonds, které mnozí recenzenti označili za jednu z jejich nejlepších desek, ani to, že vyhlásili na příští rok začátek „dalšího posledního“ světového turné. Ale čistě mezi námi: zázrak to opravdu je.
