Akční scény a nečekané zvraty. Vánoční pohádka Klíč svatého Petra je Mission: Impossible na Zvíkově
Nová štědrovečerní pohádka je pořádně žhavá: nejenže se odehrává v parném létě, ale obsahuje i víc napínavých momentů, dramatických zvratů a vyloženě akčních scén, než v tomhle žánru bývá zvykem. Zkušenému režisérovi Karlu Janákovi a osvědčenému scenáristovi Petru Hudskému se nicméně opět podařilo najít ideální rovnováhu mezi tradicí, kterou vánoční pohádky vyžadují, a pokrokem, který potřebují.
Tahle pohádka začne zostra. Na hrad se vrací princezna, která během nuceného pobytu v klášteře vystudovala obory daleko nad rámec zadání. To nepotěší zlý manželský pár královských kancléřů, kteří pochopí, že jim zlaté časy můžu rychle skončit. Ve svižném sledu na scénu nastoupí notorický zloděj, prohnaná podvodnice, pouliční muzikant s dobrým srdcem a svatý Petr, jenž si nedává pozor na věci. A taky vodník, co se s věcmi moc nepáře. Do osmé minuty se semele tolik zvratů, až jeden přestává věřit, že se je podaří nějak věrohodně rozmotat.
Pod letošní štědrovečerní pohádkou je podepsaný osvědčený tým režiséra Karla Janáka, scenáristy Petra Hudského, kameramana Martina Šáchy, dramaturgyně a kreativní producentky Barbary Johnsonové a v neposlední řadě herce Petra Nárožného. Pro Janáka jde o sedmý titul, Hudský vyzkoušel figuru vodníka pojmout méně tradičně už například v dramatu Hastrman, „král pohádkových králů“ Nárožný svou postavu rozšířil, aby nepůsobila tak pasivně. Klíč svatého Petra je ideálním mixem zkušenosti a chuti zkoušet nové věci, žánrových konvencí pohádky a postupů z jiných, modernějších žánrů.
Ve filmu se proto vyskytuje řada honiček (po souši i po vodě!), velkolepý výjev děsivého požáru kovárny nebo několik scén, v nichž hlavní hrdinové plní úkoly jako ze superšpiónských sérií typu Mission: Impossible. A právě i tihle hrdinové jsou poněkud netradiční: jde o zmíněné trio zloděje Viléma, podvodnice Emílie a poněkud „pomalejšího“ muzikanta Tobiáše, které by „podle tabulek“ nemělo patřit mezi kladné postavy. Ale protože jsme v pohádce, kde navíc jde o volbu mezi pobytem v nebi, nebo v pekle, je tu prostor pro nápravu.
Náprava souvisí s komediálním motivem spočívajícím v tom, že postavy jsou okolnostmi donuceny dělat věci jinak. „Zlý“ zloděj se chce napravit, „hodnému“ muzikantovi, který zpívá o tom, jak bychom měli být slušní, se kradení nadmíru zalíbí, svatý Petr otevírá nebeskou bránu šperhákem a vodník je kategorie sama o sobě: místo nějakého sbírání dušiček ho v první řadě zajímá princezna. Ta se v rámci dlouhodobého trendu v pohádkovém žánru pokouší být emancipovaná, ale naráží na intriky padoušských kancléřských manželů.
Je vlastně s podivem, kolika dějovými liniemi a zvraty se autorům podařilo děj napěchovat, aby spolu navzájem souvisely, aby film nebyl přeplácaný a aby se všechny linky podařilo uzavřít: romantickou související s princeznou, napínavou týkající se plnění úkolů i mravní, vedoucí k potrestání zla.
Dobrá pohádka by nefungovala bez pečlivě poskládaného obsazení, a i to se v Klíči svatého Petra podařilo na výbornou. Sára Korbelová dokáže být v roli princezny Violky dospělou svéhlavičkou i beznadějně zamilovanou dívenkou; z jejích her pohledů s muzikantem Tobiášem v podání Filipa Březiny srdíčko jihne. Březina je nicméně v ústředním triu zastíněn Markem Kristiánem Hochmanem a hlavně Berenikou Kohoutovou, jejichž postavy jsou oráchlejší a divácky vděčnější. Lukáš Příkazký pojímá vodníka lidsky a ke konci dokonce až s dotekem tragiky. A Sabina Remundová a David Novotný jsou jako prohnaní kancléři prostě skvostní. Povedené je i „obsazení“ exteriérů a interiérů hradu Zvíkov, zámku Sychrov a ulic Slavonic, které filmu dodávají výpravný, epický výraz.
Je velká alchymie smíchat v pohádce humor, akci, napětí i poselství. A je tancem mezi vejci uspokojit jak starší, tradičně zaměřené publikum odchované Pyšnou princeznou a Třemi oříšky pro Popelku, tak i mladší diváky vyrostlé na fantasy, disneyovkách a komiksových adaptacích. Je to zadání jako pro chytrou horákyni nebo princeznu Koloběžku první a Janákovi a jeho spolupracovníkům se ho během posledních let daří plnit opakovaně a v odlišných kulisách a schématech: v Jak si nevzít princeznu si ústřední dvojice dlouho nechce padnout do oka ani do náruče a cestuje v čase, O vánoční hvězdě se odehrává mezi nebeskými tělesy i v zasněženém podzámčí, Princezna a půl království začíná tam, kde jiné pohádky končí...
Záslužná tradice štědrovečerních pohádek České televize trvá už třicet let. Za tu dobu vznikla baterie titulů, z nichž některé se staly novodobými klasikami, soudě přinejmenším podle počtu repríz – třeba oba díly Anděla Páně, Princezna ze mlejna nebo Lotrando a Zubejda. Ty Janákovy, včetně Klíče svatého Petra, k tomu mají rozhodně našlápnuto.
