Psychiatr Cyril Höschl o woke, ekologii i o rizicích pozitivního přístupu
Cyril Höschl (1949) je nejen čtenářům Reflexu dobře známý psychiatr a popularizátor vědy, kterému již kdysi vyšel částečně životopisný rozhovor s názvem Cyril Höschl: kde bydlí lidské duše (Portál, 2004). Takřka dvacet let poté vychází další jeho rozhovorová publikace Tak o co jde? Jak číst svůj život.
Kniha Tak o co jde? Jak číst svůj život (vyd. Mladá fronta), v níž otázky pokládal zkušený novinář a někdejší šéfredaktor ReflexuIvan Hamšík, je částečně biografická. Profesor Cyril Höschl v ní kupříkladu líčí zakládání Národního ústavu duševního zdraví (kvůli dotacím nikoli na území Prahy, ale těsně za jejími hranicemi). Více se však Höschl tentokrát zabývá obecnějšími tématy, která souvisejí s jeho profesí.
O karbanu i o smrti
Vysvětluje je v širokých historických i kulturních kontextech: například že pro indiány v Jižní Americe jsou běžná psychedelika uznávaným nástrojem usebrání a komunikace s bohem, okolím a se sebou samým: „V porovnání s našincem jim to nic nedělá, tak jako nám relativně nic nedělá alkohol v množství, po kterém by třeba Japonci byli napůl mrtví.“
Jako pamětník také vzpomíná, že v úsvitu své kariéry ještě zažil v ambulanci karbaníky závislé na hraní karet, kterýžto jev mezitím vymizel. Zato ovšem přibývá závislých na automatech nebo počítačových hrách. Hutně a srozumitelně shrnuje i vývoj toho, na co umíráme: „Když jsem byl malý, naši dědové umírali v šedesáti většinou na infarkt. V době, kdy jsem studoval medicínu, se umíralo v sedmdesáti na rakovinu. A dneska se umírá v osmdesáti nebo devadesáti na Alzheimera.“
Z hlediska lékaře, který má silný vztah k hudbě, rovněž poučeně promlouvá o nemocích slavných skladatelů. A jako člověk, který dosáhl řady vysokých akademických funkcí a poct a potkal se s řadou světových osobností, referuje třeba o setkání Václava Havla s filozofem Karlem Popperem, Ten totiž nesnášel kouření, takže po dobu jeho návštěvy na Pražském hradě museli spolupracovníci českého prezidenta z jeho dosahu odstranit všechny cigarety i popelníky. Nebo o psychologovi a představiteli kontrakultury Timothym Learym, který vypracoval psychologické dotazníky pro vězně, jež pak musel o několik let později jako trestanec sám vyplňovat a jehož ostatky byly na jeho přání vystřeleny do vesmíru, takže dnes každých šestadevadesát minut obletí Zemi.
Kritika woke mentality západních univerzit
Na jednu stranu Höschl soudí, že na svém štěstí se do jisté míry podílíme tím, jak si interpretujeme události, které nás potkávají, jak „čteme“ reakce ostatních a jak se chováme: „Od svého okolí se většinou dočkáme takového zacházení, jaké v něm svými postoji indukujeme.“ Ale na druhou pro jistotu dodává, že sami rozhodně nejsme zodpovědní za všechny rány osudu, jež nás mohou potkat. Což dodává proto, že někteří chápou úsloví „každý svého štěstí strůjcem“ příliš radikálně, takže pak se jejich „pozitivní“ přístup obrací v to, že lidi postižené neštěstím nesmyslně odsuzují a obviňují. Tak jako my sami často nerozumíme skutečným příčinám vlastního chování, i ostatní často nechápou. Höschl připomíná případ kolegy, který měl od přírody ústa narostlá do úsměvu, takže se pro (a na) své okolí zdánlivě usmíval. Mohl být sice reálně podrážděný a unavený, ovšem u ostatních nechtěně vyvolával pozitivní zpětnou vazbu.
Vzhledem k tomu, k jaké generaci patří, není překvapivé, že Höschl neprojevuje žádné nadšení pro jevy, jako je hnutí woke. Naopak kritizuje posun mentality na amerických a britských univerzitách, kde to prý začíná cenzurou slova, pokračuje tlakem na ty, „kdo nesmýšlí dost pokrokově“, a na konci je stadium „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Je otázka, jestli tento popis není příliš příkrý. Každopádně pokud autor tvrdí, že se „tyto jevy objevují v zemích, které nikdy nic takového nezažily“, tak minimálně v souvislosti s USA můžeme polemicky podotknout, že už v minulosti si tato země zažila poněkud extremistické výkyvy (jiného druhu) typu prohibice.
Známé pravdy, ale poutavě a vtipně podané
O to více překvapí, že v knize najdeme i ekologickou pasáž, pod kterou by se nejspíš klidně podepsala třeba klimatická aktivistka Greta Thunbergová: „Možná nám epidemie covidu naznačuje, že bájná planeta Gaia se rozhodla, že už je toho dost a že trochu přibrzdí. Ubere lidstva, to obstarává covid, ubere znečištění planety, to obstará omezením energetických zdrojů. Ubere pohybu lidí a ježdění sem a tam, což obstará tím, že způsobí zhroucení průtokové ekonomiky.“
Kniha je psána srozumitelně a oživována anekdotami, příklady z krásné literatury či modelovými příběhy o tom, jak na tutéž situaci, například šlápnutí do psího exkrementu, zareaguje člověk sužovaný chorobnou úzkostí, paranoik nebo pohodář („No není to dneska prima den, že jsem si nezapomněl vzít boty?“). Podobně odlišné mohou být čtenářské reakce i na samotnou knihu: například že autorův výklad občas končí u pravd pro někoho až banálních a jeho vtipy a vědecká exempla už zkušený čtenář zná z jiných jeho četných mediálních vystoupení. Nebo na straně druhé, že jde o poutavou a vtipnou popularizaci vzdělaného muže, který není uzavřený ve svém oboru, ale dokáže vnímat přesahy a vysvětlovat širší souvislosti. I když samozřejmě netvrdíme, že by se podle této recipientské odezvy dala rovnou stanovovat diagnóza…
