Jana Hlaváčová učila několik generací českých herců. Zanechala tak po sobě další výraznou stopu
Byla statkářkou Raněvskou z Čechovova Višňového sadu, královnou Gertrudou v Hamletovi, princeznou Hippodamií ve Vrchlického Námluvách Pelopových nebo Emílií Marty z Čapkovy Věci Makropulos. Klasický repertoár, hlavní role, špičková jevištní mluva: ne náhodou byla první dámou naší první činohry a tuto pozici si udržela čtvrt století. Zatímco její herecká kariéra je odborně zpracovaná i díky životopisné knize teatroložky Heleny Suchařípové, méně do detailů se ví o jejím zásadním působení pedagogickém – jako učitelka disponovala velkým emotivním i osobnostním vkladem. Emeritní profesorka herectví na pražské DAMU JANA HLAVÁČOVÁ ovlivnila a inspirovala několik generací českých herců, včetně Jana Šťastného, Ivana Trojana, Ladislava Hampla, Báry Polákové a desítek dalších. Posuďte sami.
Stávalo se mi to při rozhovorech pro Reflex opakovaně: čeští herci různých generací začali, vlastně bez vyzvání, vyprávět nejen o svých letech na DAMU, ale hlavně o své inspirativní, pro ně velice zásadní profesorce Janě Hlaváčové, mimochodem absolventce stejné školy roku 1960.
Pro ČT24 to v den jejího skonu přesně shrnul Ivan Trojan, jenž se s ní sešel i pracovně na jevišti Vinohradského divadla a později ve Strachově pohádce Anděl Páně: „Byla ideálním představitelem pedagoga, který se na nás nijak nevyvyšuje, neříká, že má patent na to, jak má výkon vypadat. Říkávala dokonce, že učí trošku ze sobectví, protože se tím učí s námi. Vystupovala spíš jako naše starší kamarádka, ale když viděla nějaké šlendriánství, dovedla být velice přísná. Učila nás zodpovědnosti a říkala, že tahle profese je tvrdá, náročná a můžeme ji dělat jedině pod podmínkou, že ji budeme dělat poctivě. Určitě patří do nebe a budu na ni vzpomínat s láskou a úsměvem.“
NECHALA JSEM SE ZLÁKAT. RÁDA
Učila už v osmdesátých letech, po sametové revoluci pak své působení na pražské divadelní fakultě na čas přerušila. Naplno se do školy vrátila v polovině let devadesátých, v roce 2006 si udělala profesuru: „Nechala jsem se zlákat. Ráda. Protože kontakt s mladými lidmi je pro mě velice obrodný. Když se totiž sejdou lidé kvalitní charakterově i nadáním, pookřeju s nimi. Takové setkání mě zase naplní nadějí, že se rodí talentovaní lidé, pracovití, kteří mají dokonce stejný názor na divadlo jako já,“ řekla v jednom z mála časopiseckých rozhovorů, jenž vyšel v týdeníku Květy v roce 2007.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
