Nic nemůže zničit ducha filozofické fakulty UK než naše vlastní blbost a nepokora
Chování, kdy frustrovaní jedinci sahají po vzoru jiných na životy kolem sebe, je něco jako nakažlivá nemoc, infekce podobná covidu, který měl kromě svých somatických dopadů také nepřehlédnutelné následky psychické. Tragické tuzemské násilí z posledních let nachází odraz i v českých dokumentech.
Už v červenci 2016 varoval psychiatr Radkin Honzák v rozhovoru v Lidových novinách, že „přichází čas útočících hraničářů“, tedy lidí s hraniční poruchou osobnosti. Bylo to v reakci na vraždu na pražském Andělu, kterou spáchala žena čerstvě propuštěná z bohnické léčebny, a necelý rok a půl po vraždění v Uherském Brodě, jemuž podlehlo osm lidí. Následovaly vražedné exekuce v Ostravě v roce 2019 (sedm mrtvých) a Bohumíně v roce 2020 (jedenáct mrtvých).
O ostravském případu vznikl na FAMU podle scénáře a v režii Marka Čermáka dvacetiminutový film Všechno bude zase dobrý (2023). Hrůza nazřená pohledem matky vraha, po níž naopak už nikdy nic nebude tak jako předtím.
To se teď, po událostech na filozofické fakultě UK 21. prosince 2023, opakuje s železnou logikou. Vybaveni zrcadlovými buňkami, o kterých mluví Honzák, stáváme se součástí multiplikačního procesu, v němž frustrovaní jedinci sahají po vzoru jiných na životy kolem sebe. Je to něco jako nakažlivá nemoc, infekce podobná covidu, který měl kromě svých somatických dopadů také nepřehlédnutelné následky psychické.
O tom zas vypráví jiný film, celovečerní dokument Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové Velké nic (2023). Vznikal během covidové pandemie od března 2020 do června 2022, a když se na něj člověk dívá dnes, má z jeho aktérů, ať příznivců, či odpůrců proticovidových opatření, pocity nelíčené hysterie. Zatímco za zdmi nemocnic tehdy umíraly tisíce lidí…
Byl mezi nimi i Klusákův někdejší učitel na FAMU, režisér Karel Vachek. Odešel v prosinci 2020, stačil však ve filmu atmosféru pandemie ještě komentovat. A taky vyzvat diváka k tomu, aby třeba covid přijal jako výzvu „inteligence bytí“ k zamyšlení nad stavem planety i nad námi samými.
Já zas takhle beru apokalypsu na mé milované alma mater. Nic nemůže zničit jejího ducha než naše vlastní blbost a nepokora.
