Kurátorka Andrea Steckerová: Brandlova výstava zbořila bariéru mezi většinovým publikem a starými mistry
Přes 70 tisíc návštěvníků, neubývající, desítky metrů dlouhé fronty, nadšené recenze. Na tři stovky doprovodných akcí, konference, animované filmy pro děti, divadelní hra... Výstava Národní Galerie Praha Petr Brandl: Příběh bohéma je výtvarnou událostí, jaká u nás dlouho nebyla a která přesáhla hranice Česka: podle kurátorky Andrey Steckerové dokládá, že Brandl (1668–1735), nejvýznamnější umělec barokního umění v Čechách, snese srovnání s „velkými“ jmény evropských malířů. Výstava je ve Valdštejnské jízdárně k vidění ještě posledních pár dní do 11. února.
Čekali jste, že bude mít výstava Petr Brandl: Příběh bohéma takový úspěch?
Bylo to naše přání, ale takto enormní zájem nás vlastně zaskočil – tedy příjemně zaskočil, protože v České republice není většinové publikum „nastaveno“ na dílo starých mistrů. Pevně věříme, že Brandl tuto pomyslnou bariéru zbořil.
Kolik návštěvníků výstavu vidělo? Jaké je to číslo ve srovnání s jinými akcemi NGP?
Výstava ještě neskončila, takže konečné číslo nemáme, ale zatím to je 71 000, což je vysoký počet, stejně tak jako i přes tři sta doprovodných akcí, které se na výstavě udály. Potěšilo nás, že návštěvnická klientela byla multigenerační, protože jsme se snažili myslet opravdu na všechny.
Čím si úspěch vysvětlujete? Je to třeba atraktivitou Brandla jako autora rozklenutého mezi pozemským bohémstvím a duchovní tematikou? Nebo je lákala spíš autorova prostopášnost?
To, že byl Brandl bohém, možná někteří zjistili až s výstavou. Domnívám se, že prvotním zájmem bylo zhlédnout díla nejslavnějšího českého barokního umělce. Nicméně jsem se snažila návštěvníkovi k dílům poskytnout i četné informace z Brandlova dramaticky vedeného života. Na atraktivitu výstavy má určitě vliv také nekonvenční architektonické řešení – žádné překližkové paneláže, ale skleněné separátní panely, které výstavě pomohly k jakési lehkosti, a po dlouhé době měl návštěvník možnost vnímat, že se nachází v prostoru barokní Valdštejnské jízdárny.
Pro výstavu jste vybrala 64 exponátů z celkového penza 165 děl, která jsou malíři připsána. Jak výběr probíhal?
Od poslední výstavy malíře uběhlo 55 let, proto jsem se snažila prezentovat díla, která nikdy nebyla vystavena, a to včetně děl nově objevených. Nicméně publikum nepřijde ani o Brandlova ikonická díla, jako je Křest Krista z kostela v Manětíně nebo oltářní obrazy z benediktinského kláštera v Praze na Břevnově.
Podařilo se vám realizovat výstavu tak, jak jste si přála, nebo jste musela dělat výrazné kompromisy?
Já jsem si výstavou splnila svůj profesní sen, který se přetavil ve skutečnost bez kompromisů. A na tomto měl podíl celý realizační tým výstavy. Zde bych chtěla vyzdvihnout práci restaurátorů, kteří dílům navrátili zpět jejich krásu.
Jak běžné je v NGP provázet výstavy nejen audioprůvodcem, ale i divadelní hrou, sérií animovaných filmů pro děti či dalšími atrakcemi pro menší návštěvníky?
Divadelní hra o Brandlovi uvedená v čase jeho výstavy byla svým způsobem unikátní. Další doprovodné aktivity rozmanitých forem a žánrů jsou však v NGP jistým standardem a kolegové z edukačního oddělení vždy dokážou programy „ušít na míru“ dané výstavě, v tomto je důležitá součinnost s kurátorem.
Jak se ohlížíte za konferencí, která byla s výstavou spojená a proběhla ve Veletržním paláci 5.–6. 2.?
Jsem ráda, že kolegové přinesli další nové informace, pohledy a interpretace na Brandlovo dílo; je vidět, že je to téma stále nevyčerpané a živé. Pro mě osobně byly zajímavé diskuse, protože já už jsem v Brandlovi „namočená“ dlouhou dobu, a tak jsem byla vděčná za kritické poznámky, které posunuly mé vnímání Brandlovy tvorby.
Autorka recenze v Reflexu Klára Čikarová napsala: „Cílem výstavy je, aby Brandl začal být jako nejslavnější malíř českého baroka vnímán i v mezinárodním kontextu.“ Daří se to?
To zatím nedokážu posoudit, k tomu je třeba větší časový odstup, byť výstava měla recenze i v zahraničním tisku. Výstavou jsem provázela také zahraniční kolegy, kteří byli překvapeni, že o Brandlovi nikdy neslyšeli, překvapeni o to více, že v jejich očích je Brandl velmi kvalitním malířem s osobitým uměleckým výrazem a snese srovnání s „velkými“ jmény evropských malířů.
Co bude s výstavou dál? Bude v této podobě k vidění jinde? Třeba právě v zahraničí?
Nyní jsme v situaci, kdy všechna díla z výstavy musíme vrátit zpět na svá místa, a ani já, ani restaurátoři si nedokážeme představit, že by monumentální oltářní plátna putovala na další výstavu. Zde je nutné si uvědomit jejich původní i stávající liturgickou funkci. Nicméně jsme ve fázi úvah o menší formě prezentace Brandlových děl, která by byla doplněna tvorbou jiných evropských malířů, aby se Brandl dokázal lépe včlenit do jakéhosi širšího společenstva a našel si v něm své místo.
