Bohumil Pečinka: Ukradený Karel Kryl. Jaký byl legendární písničkář?
Písničkář a básník Karel Kryl (12. dubna 1944 - 3. března 1994) byl originální člověk, možná jediný a největší ze své generace, který formoval cítění a myšlení miliónů lidí v Česku a na Slovensku. Jaký byl?
Už třicet let se setkáváme s tím, že si Karla Kryla přivlastňují různé politické skupiny a skupinky. Když jsem byl na poslední demonstraci dezolátů na pražském Václavském náměstí, byl Kryl nejcitovanějším autorem mezi řečníky na pódiu.
Byl v tom obrovský paradox: všude spousta proruských projevů, nadávání na okupovanou Ukrajinu a do toho citáty z Kryla, jež to všechno měly zaštitovat. Ironií osudu je, že Kryl byl protiokupační písničkář, který jako jeden z mála měl o Rusech a jejich imperiálních ambicích naprosto jasno. Před pár měsíci se na pražském Václavském náměstí odehrála další ze série politických krádeží tohoto muže. Nebylo to poprvé.
PRVNÍ KRÁDEŽ
Nad psacím stolem v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa měl Kryl zvětšenou fotku z nějakého emigrantského setkání, kde vyplazuje jazyk na novináře a politika Jiřího Pelikána. Jinak reformního komunistu z roku 1968, který udělal po emigraci z Československa velkou politickou kariéru v Itálii.
Krylovo srdce bylo na straně poražených z února 1948, žen a mužů, jež komunistický režim vyhnal za hranice nebo je uzavřel do táborů nucených prací a vězení. Nemohl ani cítit ten typ emigrantů, kteří na Západě prodávali socialismus s lidskou tváří a tvářili se, že vynalezli kolo.
Nemohl vystát ani lidi typu Zdeňka Mlynáře, spolužáka Michaila Gorbačova z moskevských práv, protože je podezíral, že chtějí s Rusy zase uhrát nějakou plichtu a jde jim jenom o návrat do vysokých funkcí. Je paradoxem paradoxů, že právě Mlynář se chtěl dostat na Krylův pohřeb a vymohl si přednostní vstup před špalírem stovek lidí stojících před kostelem na pražské svaté Markétě. Lidé to pochopili a pískali a nadávali. Marně.
Podobně někteří jeho příznivci těžce nesli, že si Kryla chtěla přisvojit zemanovská sociální demokracie, jejíž představitelé hráli na svých mítincích Krylovu píseň Demokracie rozkvétá. Kdyby však v té době byli sami u moci, Kryl by se trefoval i do nich. Proč?
BÝT PROTI
Karel Kryl byl politicky zvláštní sloučenina něčeho, co by se dalo označit slovem sociální konzervativec, ale ani to není přesné. Nedržel se žádné doktríny a velmi silně u něj byl vyvinutý pocit být proti, a to v době diktatury i demokracie. Časem se z toho pro něj stal principiální postoj.
Moc mu byla vždycky podezřelá, ať už politická, nebo jiná. ČSSD se z něj pokoušela udělat „svého“ člověka, ale kdyby nastoupil Miloš Zeman do premiérské funkce už začátkem devadesátek, byl by Kryl i proti němu.
NECHTĚL BÝT IKONA
Metodu „být proti“ nasazoval Kryl i proti sobě samému. Měl jsem skvělou možnost být mu řadu měsíců nablízku, takže leccos o tom můžu říct. Několikrát jsem se ptal: Proč, Karle, ty lidi pořád provokuješ? On odpovídal: Nechci být žádná ikona. Já tu modlu, co se tu za komunismu o mně vytvořila, zbořím.
O co šlo?
Po dvaceti letech života za železnou oponou přijel do vlasti a zjistil, že album 14 písní s názvem Bratříčku, zavírej vrátka, které mu Panton stačil vydat ještě před odchodem do exilu, z něj udělalo národního tragéda. Toho, co vyzpíval bolest okupované země.
On se však v tom kabátu necítil moc dobře, chtěl, aby lidé znali i jeho parodické písničky nebo věci o lásce. Nechtěl být prorokem, který „snímá hříchy světa“. Chtěl se taky bavit, provokovat, kritizovat, urážet, smát se, opíjet se, milovat, „až tělo stůně“, prostě všechno to, co přináší jeho umělecká profese. Nechtěl do smrti zůstat v rakvi, kterou mu stloukli jeho příznivci.
BOURÁNÍ POMNÍKU
Musím říct, že v určitých kruzích byl v bourání svého pomníku velmi úspěšný, takže koncem roku 1992 ho braly vážně jen relativně malé skupiny lidí, vesměs kriticky naladěné k režimu. Najednou mu často tleskali ti, vůči nimž se dvacet let vymezoval. Sám cítil, že se dostává do izolace, což se pochopitelně projevilo i v prodejnosti jeho desek, knih a návštěvnosti jeho koncertů. Z nejžádanějšího autora se propadal níž a níž a s tím rostla i jeho skepse ke společenskému vývoji.
Jeho příznivci nechápali Krylův hyperkritický postoj k nové moci a přestávali mu rozumět. Nevím, jestli to takhle skutečně chtěl. Svou misi však dokončil dokonale. Jeho náhlá smrt na jaře 1994 zčásti překryla pachuť z jeho vystupování v posledních dvou třech letech života.
Problém byl tento: ne že by Kryl v řadě kritických poznámek neměl pravdu, to ano a často, avšak tón a vehemence, s nimiž svoje pravdy sděloval, ve většině případů znemožňovaly jeho sdělení přijmout. V jeho projevu byla často bezohledná sršatost, posluchač nebo čtenář si odnášel pocit, že Kryl je zatrpklý, a ne moc šťastný, což byla do určité míry pravda. Kdo však o sobě může v každém okamžiku říct, že je nad věcí a vyrovnaný? Kryl měl na rozdíl od nás ostatních tu nevýhodu, že byl extrémně nasvícený reflektory veřejnosti.
JAKÝ BYL?
Nemá smysl opakovat životopisná data, jež vyšla v několika knihách, takže jen krátce. Byl silně formován svým otcem a jeho knihovnou plnou tisků katolického nakladatele Josefa Floriana. Jako dítě Kryl viděl, jak jim komunisté rozbíjejí otcovu tiskárnu a jak jejich rodinu uvrhli do vlhkého bytu.
To všechno, včetně všeobecné nespravedlnosti, z něj udělalo společenského rebela, hypercitlivce, který dokáže popsat záchvěvy doby. On sám se lišil od ostatních písničkářů téměř vším. Nevzešel z prostředí květinových dětí konce šedesátých let a hodně se díval na pacifistickou kulturu hippies shora. Byl to prostě středostavovský typ, jenž ve svém mnichovském bytě musel mít bezvadný pořádek, pedant pyšný na to, že si mohl pořídit byt, člověk s mnoha talenty a slabostmi, jak už to u lidí bývá.
Byl věřící, i když svým zvláštním způsobem. Jeho písničky, jako Děkuji a další, by se mohly zpívat v katolických kostelích jakou součást mší dodnes.
Svým založením byl antimilitarista v duchu tradic básníka Františka Gellnera, ale zároveň věřil v nutnost aktivní obrany proti zlu. Šílel, když mluvil o statisícových demonstracích v západním Německu, kde demonstranti nesli nápisy „Lepší rudý než mrtvý“ a schvalovali jednostranné odzbrojování. Na vlastní kůži zažil odvrácenou stranu levičáctví na mnichovské univerzitě, kde se pokoušel začátkem sedmdesátých let studovat. Absolutně ho odpuzoval radikalismus jeho vrstevníků, kteří například v čínském vůdci Mao Ce-tungovi viděli svou budoucnost.
BLÍZKO NEBI
Jeho koncerty, to nebylo obyčejné zpívání, byl to druh zvláštní magie. Během mnichovského pobytu k nám přijela jedna mladá fotografka. Dva večery jsme s Krylem seděli v Anglické zahradě a on na ni neuvěřitelně ironicky útočil, až to chvílemi hraničilo s ponižováním.
Říkali jsme tomu Krylovy kartáče. Člověk k němu přišel jako k polobohovi, plný obdivu. On si zakroutil ručně udělanou cigaretu do špičky, zapálil si a dal hostovi dvě otázky. Pak se na něj vrhl, slovně ho profackoval, vynadal mu za každou aféru, o níž se psalo v novinách, a přitom se většinou upřímně sám rozčilil. Když to někdo vydržel a nebál se odpovídat, Kryl zkrotl a začal si ho vážit jako oponenta. Ovšem 99 procent lidí ho po podobném kartáči nechtělo už do konce života vidět. To se však mohlo rychle změnit.
Stejná fotografka s námi v létě 1990 autem odjížděla z Mnichova do Prahy. Vezl nás Egon Lánský, další enfant terrible Svobodné Evropy, snad jediný člověk, s nímž si koncem osmdesátých let Kryl ve Svobodce rozuměl. Mezi Krylem a fotografkou nepadlo jediné slovo.
V podvečer jsme zastavili v pohraničním městečku Kdyni, kde měl Kryl koncert. Karel nás protáhl do přeplněného sálu a začaly se dít věci. Kryl zpíval, povídal, halekal a asi po půl hodině jsem fotografku uviděl, jak sedí na židli a brečí. Něco se děje? ptám se. A ona na to, jak, proboha, takový strašný debil může zpívat tak krásné věci? Pak stála v první řadě a celý koncert probulela.
O co šlo? O tu zvláštní magii času a místa roku 1990. Zakázaný autor se vrátil do vlasti, byl na vrcholu popularity a lidé přijímali každý jeho verš jako slovo boží. Kryl na lidi v sále působil jako posel z jiné galaxie, jako ten, jemuž dala historie za pravdu. Kryl už neintonoval nejlíp, reproduktory nic moc, ale ve výsledku jste měli dojem, že jste součástí náboženské slavnosti a to, co si přeříkáváte s ním, nejsou texty písní, ale modlitby.
Těžko už někdy něco podobného zažiju, protože to byla normální náboženská mše s rituály, zpěvy, katarzí, potleskem a člověk měl dojem, že je hodně blízko nebi. Tohle zažily v roce 1990 společně s Krylem desetitisíce lidí.
VEZMI A DEJ DÁL
Většina lidí, co Kryla začátkem devadesátek poznala, tvrdí, že byl škrt na korunu. Absolutní nepravda, kterou rozšiřují lidé, co s ním měli pár letmých zážitků. Příklad: jeden písničkář mi řekl: Nesnáším Kryla. Proč? ptám se. Když jsme měli vystoupit na festivalu, museli jsme se zříct svého honoráře, aby zbylo na ten Krylův. Odpověděl jsem: A na koho většina z těch stovek lidí přišla? To sice uznal, ale dál vedl svou. Shodou náhod jsem u toho trochu byl a vím, že Kryl dal celý svůj honorář na dětský domov někde na Slovensku.
To byl celý on, hádat se s pořadatelem o korunu a pak ty desetitisíce (v dnešní hodnotě o nulu víc) rozdat. On se totiž jako první v Česku choval jako skutečný profesionál. Chtěl honorář odpovídající jeho popularitě a současně byl nejštědřejší člověk, jejž jsem za třicet let poznal. Na rozdíl od dnešních šíbrů, kteří si s oblibou vedle titulu podnikatel dávají pomlčku filantrop. On mlčel a dával.
Podobně jako když přijel do Československa a udělal to, co mnohé novopolitiky nenapadlo. Za své peníze kupoval základní věci pro lidi, co se vraceli z komunistických kriminálů nebo byli tak chudí, že nosili obnošené šaty a v nových funkcích to už nešlo. Byl mezi nimi nejeden dnešní biskup, mimochodem. Prostě Kryl viděl a rozdával.
Když jsem se ho ptal, jak mu jako student něco zaplatím, když nemám, odpověděl: „Maminka mi říkala věc, kterou se řídím dodnes: Vezmi a dej dál. Tak se tím řiď i ty.“ Přesně v tomto duchu fungoval i jeho svět. A fungoval dobře.
ZEMŘEL NA POVAHU
Jednou sedíme v tenisovém bistru před Svobodnou Evropou a přijel můj kamarád, začínající medik. Po hodině vzrušené debaty, kdy si musel projít slovním kartáčem, v němž ho Kryl zahrnul výčitkami na všechny české nešvary, Karel náhle odešel. Kamarád-medik mi říká: Ten chlap zemře na infarkt. On má šílené návaly vzteku, to nemůže jeho srdce vydržet. Bylo to tak. Kryl se svými 159 centimetry byl samonasírací typ.
Vzpomínám, že si už na jaře 1990 stěžoval na zdravotní stav a ukazoval nějaké špatné výsledky krevních testů. Mysleli jsme si, že je to nějaká poloopilecká lítostivost, do níž občas upadal. Jen on však věděl, že je to vážné. Myslím ovšem, že nakonec stejně zemřel na svou výbušnou povahu, na prožívání i těch největších maličkostí.
Kdyby se Karel Kryl narodil na přelomu století a dospělý život prožíval v době první republiky, zřejmě by byl básník. To bylo jeho základní založení. Jenže Kryla formovala šedesátá léta s novou tradicí písničkářů-kytaristů, takže svoje verše přizpůsoboval melodiím písniček, jež si navíc sám složil. Kromě textaře Pavla Vrby a básníka Václava Hraběte není v Česku člověka, který by tak sblížil písňový text a báseň. Kryl byl u nás jeden z prvních a založil dlouhou a nepřerušovanou českou tradici písničkářství.
Kdysi jsem ho v Reflexu označil za „nervního chlápka se silným egem a velkou mírou sebestřednosti“. A proč ne, chce se říct? Možná jen díky tomu přinesl svými písničkami miliónům lidí útěchu a radost. Kdo z nás podobnou životní bilanci má?
