Vlk se nenažral a koza je na kousky. Nejpodivnější ročník Českého lva proběhl a dopadl rozpačitě
Kdo vlastně vyhrál? Nejlepším českým filmem roku 2023 jsou Bratři, nejvíc sošek ale pobral seriál Volha a film Bod obnovy. Druhý největší favorit, snímek Úsvit, vyšel se dvanácti nominacemi naprázdno. Moderátor Marek Eben se zjevoval a zase mizel podle kolísavého tempa večera a „vykuřování“ z pódia probíhalo nedemokraticky. Jednatřicátý ročník Českého lva vyzněl do ztracena.
Film Bratři není zřejmě nejlepší v ničem zvlášť, je nejlepší prostě tak nějak celý: z patnácti nominací proměnil jen tu jednu, hlavní. Českého lva za nejlepší film roku dostává s drtivou pravidelností ten snímek, který udílející Česká filmová a televizní akademie vyšle na Oscary, jinak by to působilo divně. V souboji filmového retra (Bratři a Úsvit) na ceremonii Českého lva v Rudolfinu 9. března 2024 se radoval třetí vzadu, retro seriálové (Volha), které získalo šest sošek. Ještě před několika lety nesměly ve většině kategorií soutěžit jiné tituly než celovečerní hrané filmy, pak se hranice rozvolnily – a teď se akademici nejspíš diví.
Nic nelze namítnout proti čtyřem cenám pro sci-fi Bod obnovy v technických kategoriích (kamera, střih, zvuk, scénografie). Outsider, který po uvedení v kinech vyvolal protichůdné reakce, má přinejmenším po vizuální stránce světovou úroveň – a zasloužil by si alespoň nominace i za scénář, herecký výkon Andrey Mohylové a film roku.
Nejvypjatější souboj proběhl právě v kategorii ženský herecký výkon v hlavní roli. Jestli totiž lze v loňské české hrané produkci najít nějaký společný jmenovatel, pak to jsou silné hrdinky. Při vší úctě k Tatianě Dykové (Bratři), Elišce Křenkové (Úsvit) a Janě Plodkové (Němá tajemství) šlo v Rudolfinu hlavně o klání mezi Reginou Rázlovou (Tancuj Matyldo) a Simonou Pekovou (Přišla v noci). Zvítězila poslední jmenovaná, která už má za roli démonické matky/tchyně Valerie Cenu české filmové kritiky. Peková si lva bezpochyby zaslouží, ale Rázlová předvádí výkon proměnlivější, nuancovanější, citlivější. Film Přišla v noci proměnil ještě nominaci za režii (Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar); dva Lvi v hlavních kategoriích jsou pro (skvělý!) snímek vzniklý během covidu takříkajíc na koleně velkým úspěchem.
Oproti tomu Tancuj Matyldo se sedmi nominacemi uspělo jen s jednou, za hudbu (Michal Pavlíček). Opomenutí tohohle titulu představuje největší kaňku letošního Českého lva: Tancuj Matyldo je film, ve kterém je úplně všechno na jedničku, film, jaký se rodí jednou za desetiletí, film se silným tématem, univerzálním poselstvím, srozumitelný po celém světě. Tragikomedie Nataši a Petra Slavíkových s Rázlovou, Karlem Rodenem a Antoniem Šoposkim v hlavních rolích vypráví o rodině, kterou zasáhne Alzheimerova choroba. Protože měla kinopremiéru až po uzávěrce výběru českého titulu na Oscary, má teoreticky šanci letos. ČFTA by si mohla konečně spočítat, že vybrané kapitoly z české historie, které do Ameriky posílá (Bratři, Il Boemo, Zátopek, Šarlatán...), tam nezabírají.
Filmem, jaký se rodí jednou za desetiletí a kde funguje úplně všechno, bylo v minulé dekádě retro drama Fair Play režisérky Andrey Sedláčkové, které z patnácti nominací neslavně nezískalo ani jednu sošku. Letos Bratrům Tomáše Mašína hrozilo stejné skóre, nakonec tedy mají čtrnáctkrát nic a lva za nejlepší film. Jiné retro, Toman (2018) Ondřeje Trojana, neproměnilo ze třinácti nominací jedinou, a ještě jiné retro, Úsvit, letos ani jednu ze dvanácti. Takové věci se zkrátka stávají; zarážející je ale ten počet nominací, jaký jiné snímky než retra nezískávají. Výjimečnost Tancuj Matyldo, Přišla v noci nebo Bodu obnovy spočívá právě i v tom, že se odehrávají v současnosti, respektive v budoucnosti.
Udílení pak proběhlo poněkud zvláštně. Moderátor Marek Eben hned na úvod potěšil své militantní, politicky korektně založené odpůrce několika ožehavými narážkami, ale pak ustoupil do pozadí. Tempo večera povážlivě kolísalo, bylo až příliš poznat, kdy se nabírá skluz a kdy se dohání. Skluzy tradičně vznikají tím, že se ocenění na pódiu „rozkecávají“. Po předchozích ročnících, kdy je měl utnout zvukový signál, přišlo na řadu zmíněné „vykuřování“: ze stolku s mikrofonem se po minutě děkovačky začala linout umělá mlha. Ne každý ji však schytal – třeba Agnieszku Holland, laureátku Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize za snímek Hranice, kouř z „hranice“ nečekal.
A právě předržovaný proslov způsobil i snad jedinou kontroverzi večera. Daria Kashcheeva při přebírání Ceny Magnesia za nejlepší studentský film (Electra) četla z mobilu projev o nemožnosti skloubit práci a roli matky tak dlouho kouř nekouř, až ji musela bezprecedentně razantně okřiknout režie. Kashcheevu téma nepochybně trápí, ostatně se o něm ve velkém rozpovídala den před tím v Deníku N, ale slavnostní ceremoniál by si lidé neměli krást pro sebe. Když Jan Hecht, režisér nejlepšího krátkého filmu Atestace, připomněl causu chlapce, kterému „banální“ operace mandlí obrátila život vzhůru nohama (www.proadamka.cz), stihl to do minuty.
Nejlepším dokumentem byl – rovněž trochu překvapivě – vyhlášen dokument Miroslava Janka Všechno dobře dopadne. Uvidíme spíš za rok.
