Kniha o sebevraždách odhaluje bolestivá místa současné společnosti. Zabít se není buržoazní přežitek
Dosud nejobsáhlejší česká kniha o sebevraždách pojednává o jejich historii i transkulturních odlišnostech. Okrajově se zabývá i sebevraždami méně častými, jako jsou teroristické sebevraždné útoky nebo naopak sebeobětování Jana Palacha. Lehce naznačeno je i čím dál aktuálnější téma eutanazie.
Když se v Rusku chopili moci bolševici, podle historika Kennetha M. Pinnowa doufali, že po vytvoření nové společnosti bude sebevražda coby buržoazní přežitek a příznak individualismu vymýcena. Když se tak ale nestalo, zmizely na určitou dobu alespoň údaje o sebevraždách ze všech oficiálních statistik. Skutečné sebevraždy tak ale nezmizely a rozhodně nejde o doporučeníhodný způsob, jak se pokoušet s nimi vyrovnávat.
Norma, pochvala, odsudek či trest
„Místo chlastu jsem si koupila fridex.“ – „Když už Tě tak moc seru, tak si najdi někoho jinýho. Já už na to nemám nervy.“ – „Nebyl jsem asi nikdy chlap, abych se popral se svými problémy. Svoje poslední přání jsem ti včera večer řekl. Ty jsi mi nevyhověla. A přitom stačilo tak málo.“
Citované věty mohou snad na někoho působit jako úrtržky z běžné smskové komunikace nebo telenovely, ale ve skutečnosti jde o úryvky z dopisů, které psali čeští sebevrahové v nedávné době na rozloučenou (ukázku z příslušného oddílu recenzované publikace vizte zde). I na jejich analýze je postavena více než šestisetstránková kniha Ti, kteří se rozhodli etnoložky Aleny Lochmannové a soudního lékaře Miroslava Šafra.
Publikace z několika hledisek přibližuje tento obtížný jev a ukazuje jeho historickou proměnlivost a kulturní podmíněnost. Mimo jiné v předmluvě nastiňuje, že se dají rozlišit v zásadě čtyři různé přístupy světových kultur k sebevrahům a jejich posmrtným osudům. Jedny prý považují sebevraždu za normální čin, další sebevraždu na onom světě dokonce i odměňují (v případě bojovníků anebo sebeobětujících se vdov), třetí ji zavrhují (tudíž se duše nemůže přidat k ostatním a bloudí v mezisvětí) a čtvrté sebevraždu trestají (např. věčným zatracením či peklem).
Kupříkladu v antice postoj nebyl zcela negativní: motivace jedinců toužících po sebevraždě posuzoval římský senát. Povolení bylo posléze uděleno těm, jejichž rozhodnutí provázely „chvályhodné“ pohnutky. A ve středomořské Massilii, dnešní Marseille, dokonce platil zvyk, že člověk, který před městskou radou dostatečně obhájil důvody svého rozhodnutí se zabít, k tomu účelu dostal jed na obecní útraty.
Smrt v Aokigahaře i na dlužníkově prahu
I dnes jsou některé sebevraždy obžalobou konkrétních osob z okolí dotyčného, nebo celé společnosti. V hinduistickém prostředí ovšem tato tendence získávala velmi konkrétní podobu: člověk schválně hladověl k smrti na prahu domu svého dlužníka, čímž ho zneuctil. „Ti, kteří hladovějícího odmítli a donutili ho tak zemřít, měli přijít do pekla.“ Naopak jiní sebevrazi jsou až dojemně ohleduplní. Kupříkladu do japonského Lesa sebevrahů na úpatí hory Fudži přicházejí osoby usilující o ukončení života vybavené jednoduchým stanem, v lese pak nějaký čas rozjímají a poté od stanu odchází do hloubky lesa Aokigahara, kde páchá sebevraždu. Aby bylo tělo sebevraha bez obtíží nalezeno, táhne za sebou většina z nich nit nebo provázek. Do lesa přicházejí svůj život ukončit nejenom mladší lidé, ale i lidé staršího věku, kteří sami sebe již ve vztahu ke společnosti a rodině vnímají jako neužitečnou a nepřijatelnou přítěž.
Kniha zmiňuje i sebevraždu coby námět umělců (smrt či přímo sebevražda krásné ženy coby „nejpoetičtější téma na světě“) i akt, který může inspirovat napodobitele. I když třeba v případě slavného Utrpení mladého Werthera se ve skutečnosti neví, jestli se po hrdinově vzoru skutečně někdo zabil. Vychází ovšem i návodnější knihy, jako Dvacet čtyři receptů na dobrovolnou smrt ku potřebě lidem zoufalým či znechuceným životem z důvodů, které se nás konec konců netýkají (1886). V této příručce dokonalé sebevraždy se doporučovaly vhodné způsoby provedení: střelení do hlavy bylo přiřazeno romantickým duším, lidé nešikovní a nezruční měli volit smrt dlouhým a úplným ponořením do vody, ženám „dbalým svého kouzla“ byla doporučována vana plná mléka či šampaňského.
Důvod? Nemoci, konflikty, osobní problémy
Nejvíce prostoru ale kniha Ti, kteří se rozhodli věnuje sebevraždám současným i jejich vyšetřování. Velká část dopisů, z nichž autoři vycházeli a jejichž fotokopie někdy i přetiskují, měla pozitivní ladění, jednalo se o rozloučení a poděkování (44 % případů). Naopak u 13 % dopisů převládaly negativní emoce. Ostatní dopisy, tedy zbývajících 43 %, lze označit jako neutrální či praktické. Každý z nich poodkrývá děsivé životní a často i rodinné drama, o němž víme jen to, že skončilo smrtí pisatele.
V některých případech autoři registrují v rámci jednotlivých dopisů postupnou ztrátu úpravy a čitelnosti, „vysvětlením může být nárůst vnitřního rozrušení pisatele při uvědomování si blížícího se konce dopisu i života“. V jiných případech naopak dobře čitelný text od prvních slov až po rozloučení může odrážet uklidnění suicidéra po konečném rozhodnutí spáchat sebevraždu.
Co tyto dopisy prozrazují, kromě toho, že, cynicky řečeno, jejich autoři byli často na štíru s pravopisem? Suchá statistika uvádí, že nejčastějším důvodem jejich sebevražd byly zdravotní problémy nebo tělesné vady (8,8 %), duševní nemoci (7,4 %), rodinné konflikty a problémy (6 %) či jiné osobní problémy a konflikty (4,6 %). Současně ale odkrývá, co se za těmito abstraktními či neurčitými pojmy skrývá, například osamělost, ztráta smyslu života poté, co dotyčný přišel o zaměstnání, nebo bolestné vědomí toho, že si daný člověk zničil život svým alkoholismem nebo jinou závislostí. V tomto smyslu se dá souhlasit se slovy lékaře Petra Hejny z předmluvy k recenzované knize, že v loučení sebevrahů se životem lze mezi řádky rozpoznat „bolestivá místa naší současné společnosti“. Ne snad v tom smyslu, že by nutně byli jejími oběťmi. Byli i jejími součástmi…
