Český důchodce, zemský škůdce aneb Má existence způsobuje státu mimořádnou hospodářskou škodu
„Do penze jsem šel s hrubým platem 22 tisíc korun, sumou, o kterou by dnešní vysokoškoláci nastupující do praxe ani nezavadili. Jsem zvyklý se o sebe postarat,“ píše kritik, publicista a spolupracovník Reflexu Jan Lukeš, který ani v důchodu nepřestává pracovat. Rozhodnutí vlády, parlamentu a ústavního soudu o penzích považuje za políček do tváře celé své generaci.
Od rozhodnutí Ústavního soudu o penzích se cítím nesvůj. Z jeho verdiktu jsem totiž o sobě zjistil, že má existence způsobuje státu mimořádnou hospodářskou škodu, a to dokonce v takovém rozsahu, že bylo nutné ji vyřešit ve stavu legislativní nouze. Do důchodu jsem šel v roce 2013, ale pracuji dál. Podávám daňová přiznání, pravidelně odvádím sociální a zdravotní pojištění. Podle názoru ekonomů jsem tedy ideálním příkladem těch, kteří by měli svou prací i v pozdějším věku pomoci rozhýbat stagnující českou ekonomiku.
Příští rok to bude přesně půl století od doby, kdy jsem začal státu jeho desátky odvádět. Ač absolvent FF UK, vykonával jsem práci čističe oken, která se tehdy svou fyzickou náročností přirovnávala k práci v dolech, nebezpečností k práci na výškových konstrukcích a co do hygieny k práci na infekčních odděleních nemocnic. Všechno mi ale bylo milejší než se ohýbat v nějakých režimních novinách či nakladatelství. A bral jsem tam tři, někdy i čtyři tisíce měsíčně, což by byla skoro dnešní průměrná mzda.
Pak jsem byl přes dva roky v Čs. filmovém ústavu, skoro čtyři v Lidových novinách, skoro dvacet let v Národním filmovém archívu. Do penze jsem šel s hrubým platem 22 tisíc korun, sumou, o kterou by dnešní vysokoškoláci nastupující do praxe ani nezavadili. Vizte např. lékaře, jakkoli srovnání poměrů ve zdravotnictví a v kultuře vypadá nekorektně. Ale proč vlastně?
Jsem zvyklý se o sebe postarat, a tak pokračuji i v životním finále v literární a filmové kritické práci a publicistice. Rozhodnutí vlády, Parlamentu a ÚS považuji však za políček do tváře celé mé generaci. Ne pro ty zaražené prachy, ale pro to zdůvodnění, kterým se penzisté v téhle zemi stali pouhými příživníky na ostatních. A tak mě napadá: až půjdou do penze dnešní mladí se svými často stotisícovými platy, kdo bude financovat jejich důchody?
