Ceny Anděl: Zůstaňte v klidu, všechno při starém. Sošky posbírali ti osvědčení a „zasloužilí“
Skoro to vypadá, jako by organizátoři Cen Anděl jejich předávání naplánovali na poslední březnovou sobotu – doprostřed víkendu obklopeného dny volna a času, kdy veškeré dění ustupuje Velikonocům – úmyslně. S vědomím, že stejně zajímají už jen nominované, jejich nejbližší a nanejvýš pár hudebních nadšenců. Soudě nejen podle následných příspěvků na sociálních sítích, které v lepším případě gratulovaly někomu z oceněných, v horším komentovaly nepříliš povedený ceremoniál, se organizátorům jejich pocit mohl jen potvrdit.
Zdánlivě je tak všechno v pořádku. Všem oceněným lze jen poblahopřát a skoro u všech konstatovat, že si sošku Anděla odnášejí právem. Jenomže je tu jedno velké ale... Šíře dnešní hudební scény je natolik rozsáhlá a natolik se vymkla žánrovým škatulkám, že jakékoli pokusy o její shrnutí jsou předem odsouzeny k neúspěchu. A ne že by se její pestrost tuzemské výroční ceny nějak snažily popsat, což ukázaly i nejnovější ročníky obou cen hudebních publicistů Apollo a Vinyla. Kdybychom měli soudit podle nich, žádná akustická hudba, která u nás loni vznikla, zřejmě nestojí za řeč, v celém segmentu hard & heavy se nic neurodilo, žádný jazz či world music neexistují a pokud se budeme bavit třeba o rapu, který jinde ve světě dominuje a vytváří milionové zisky, se u nás hraje ten prapůvodní, tvořený šedesátníky (Apollo), nebo ten undergroundový (Vinyla).
Ceny Anděl to mají předem mnohem snazší, protože spíše než jako vyzdvihnutí té nejlepší nové hudby jsou už léta vnímány jako ocenění dosaženého úspěchu v hudebním byznysu. Což je zaprvé dost omezené vnímání bezbřehosti populární hudby a zadruhé se díky němu zavedlo, že se všechno menšinové může buď přehlížet, nebo odsunout do žánrových cen. Jenomže i u Andělů to tentokrát skončilo rozpaky.
Z nominací se ještě mohlo zdát, že akademici alespoň zdálky zachytili stále patrnější generační výměnu. Nakonec ale většinu cen znovu získali (a zopakujme, že právem) ti osvědčení a „zasloužilí“ a jejich hegemonii narušili jen pop-folková písničkářka Tereza Balonová (objev roku), šestadvacetiletá Pam Rabbit (zlé jazyky neopomněly konstatovat, že skórovala jen díky tomu, že Lucie Bílá ani Ewa Farna loni nevydaly album) a komerčně veleúspěšné duo Calin & Viktor Sheen pro které byla víceméně na zakázku vytvořena nová kategorie Spolupráce. Může to být tím, že najít mezi akademiky někoho pod třicet je spíš náhoda?
Nebyl problém zaregistrovat, že mnozí ceremoniál raději ignorovali a na předávání nedorazili – ať už to byli nominovaní zástupci mladší generace, rappeři Yzomandias a Viktor Sheen, nebo zasloužilý a mladšími i staršími muzikanty respektovaný a do Síně slávy nakonec uvedený Jiří Korn. Vedle toho můžeme s úsměvem mávnout rukou i nad detaily jako je to, že skvělé, nadžánrově rozmáchlé a bytostně experimentální album Marie Puttnerové nakonec dostalo cenu v kategorii folku, se kterým má společného minimum, zatímco jako „alternativa“ byla vyzdvižena vynikající Anna Vaverková, ve skutečnosti svěží mladý závan do zatuchlého popu.
„Je hezký, že ČT otevřela chráněnou televizní dílnu, a je odvážný, že ji vysílá v přímém přenosu,“ okomentoval ceremoniál na svém facebookovém profilu herec Jiří Maryško. A můžeme to vnímat jako vrcholný sarkasmus i coby upřímně a starostlivě míněný povzdech. Snad alespoň těm právem oceněným ty sošky přinesly radost.
