Švankmajerovská výstava je oslavou imaginace, černého humoru, erotiky, fetiše i chvály bláznovství
První, co diváka fascinující výstavy Disegno interno napadne, je, proč Evě a Janu Švankmajerovým neuspořádala velkou výstavu Národní galerie Praha, když právě letos se mistr imaginace dožívá devadesáti let a po celém světě si připomínají sto let od založení surrealistického hnutí, ale na podobné nedošlapy naší první výstavní instituce jsme si už zvykli. Poslední opravdu velkou švankmajerovskou výstavu jsme přitom v Česku viděli naposledy v roce 2013 v GHMP (Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou).
Švankmajerovi Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře vyloženě sluší – i v kontextu toho, že tamní šéfkurátor Richard Drury v posledních letech povýšil GASK mezi nejvýznamnější oblastní výstavní instituce u nás. Prokázal to předloni stoletou výstavou sester Válových, skvělá byla i předchozí expozice skládající poklonu Stanislavu Podhrázskému a jeho době. Je dobře, že Drury tentokrát nezvolil retrospektivní přístup, i když k tomu devadesátiny Jana Švankmajera určitě sváděly, a soustředil se na spolupráci mezi Janem a jeho manželkou Evou, s níž čtyřicet pět let vytvářel pár nerozlučný i umělecky. Z výstavy sálá, jak tvořili separátně vedle sebe, jak se navzájem ovlivňovali a doplňovali, jak spolu jejich práce vedly úžasný patafyzický dialog; a vnímat lze i to, jak jindy pracovali společně, což v GASK dokládá mimo jiné erotická keramika Kostelec.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
