Jako lidstvo jsme se zasekli ve velmi nevhodné fázi, tvrdí posmrtná kniha Davida Graebera
Jestliže v tradičním karnevalu přechodně mizely společenské bariéry, ale po zbytek roku vládla pevná hierarchie, autoři knihy Úsvit všeho představují fungování starších domorodých společností opačně: většinou převažovalo rovnostářství a odpor ke komukoli, kdo by chtěl ostatním rozkazovat, a králové vládli jen přechodně. I kdyby to byla pravda, dá se něco takového praktikovat na planetě s osmi miliardami lidí?
Lovci a sběrači, primitivní zahradníci, zemědělci. Po generace se takto vykládal vývoj lidských společností postupně spějících ke stále pokrokovějším formám obživy a s nimi souvisejícího společenského zřízení. Přibývají ale náznaky, že je takový pohled zjednodušující.
Konzumní individualismus vs. Vánoce
Mimořádně přesvědčivou a sugestivní formou to dokládá kniha Úsvit všeho: Nová historie lidstva (nakl. Jan Melvil Publishing, přel. Viktorie Hanišová, 2024). Jejími autory jsou britský archeolog David Wengrow a vlivný americký antropolog a anarchistický aktivista, profesor na Yaleově univerzitě David Graeber (1961–2020), mimo jiné původce konceptu bullshit jobs a významná postava hnutí Occupy Wall Street. A tyto názory se odrážejí i v Úsvitu: pokud je někdo anarchista, asi není překvapivé, že je ve společnosti, jejíž součást tvoří, senzitivní k nadvládě a násilí.
I díky tomu ale tato kniha obsahuje mnoho vyostřených, někdy i provokativních postřehů k současnému stavu západních společností. Například že naší zvrácenou formou či karikaturou sezónnosti je předvánoční doba, kdy reklamy začnou hlásat, že je lepší dávat než brát, i když po zbytek roku propagují „fanatický konzumní individualismus“. Heroizovaný James Bond se svým povolením zabíjet podle nich v sobě spojuje charisma, tajnůstkářství a moc lehkovážně používat násilí, to vše s podporou byrokratického aparátu. Tzv. demokracie je v současnosti spíše hrou na vítěze a poražené, které se účastní pár jedinců a „zbytek je zredukován na přihlížející“. Současně kniha předestírá bohatou paletu různých společenských uspořádání lidských společností, jak už to kulturní antropologové dělávají, a může tak pomáhat rozbíjet představu o tom, že by nějaké uspořádání bylo samo o sobě „přirozené“ a nezpochybnitelné.
Hlavně se nezaseknout
Publikace přináší četné důkazy o rozmanitosti a složitosti politického života mezi nezemědělskými společnostmi na různých kontinentech, které se rozhodně nedají vměstnat do jakéhokoli jednoduchého schématu. Jejich příslušníci střídali společenská uspořádání, takže tentýž jedinec mohl chvíli žít v tlupě, jindy v kmenu, a pak dokonce i v čemsi, co z dnešního hlediska vykazovalo charakteristiky státu. A dokonce prý přijímali odlišná sezónní individuální jména.
Naši předci se tak pravidelně přesouvali mezi různými řády tam a zpět: „Stavěli monumenty a zase je strhávali, v určitých obdobích umožňovali nástup autoritářských struktur a následně je rušili.“ Navíc pokud už byla moc koncentrovanější, dbalo se o to, aby rotovala: „Každý, kdo třímal moc jeden rok, podléhal následujícího roku nadvládě někoho jiného.“
Relativně časté prý u nich byly takové jevy jako byrokracie fungující v komunitním měřítku, města řízená sousedskými radami, systémy vlády s převahou žen ve formálních pozicích nebo hospodaření s půdou založené více na péči než na vytěžování.
Královská moc, ale i třeba i války měly podle autorů zprvu povahu spíše formálně obřadní než faktickou. Velký důraz pak obecně kladou na rituální hry, které představovaly jakousi vědeckou laboratoř a repertoár vědění a technik, které mohly i nemusely být využity k řešení praktických problémů, sloužily jako prostor pro experimenty se společenskými formami a „encyklopedie společenských možností“.
Autoři nechtějí v našich dávných předcích vidět ušlechtilé divochy, ale odmítají je pokládat i za barbary upadlé do pověrečného tmářství: nebyli to ani nevědomí divoši, ani moudří synové a dcery přírody. Byli to lidé jako my, „stejně vnímaví a stejně zmatení“. Jejich přednost vidí v tom, že si dokázali uchovat jistou míru mentální flexibility a politické kreativity. Zatímco současné společnosti se „zasekly“ na jediné trajektorii vývoje, násilí a nadvláda se podle autorů v našem dominantním systému staly normou.
Dějiny skryté i falšované
Wengrow a Graeber se obsáhle zabývají i tím, jak podle nich falešné mýty o lineárním lidském vývoji vznikly a proč jsou některé pozoruhodné historické příklady sociální organizace téměř neznámé. Zmíněný standardní narativ sociální evoluce podle nich zřejmě souvisí se snahou umlčet kritiku, kterou vůči západním společnostem právem a někdy i velmi sofistikovaně vznášeli domorodci, zvláště ti, kteří mohli poznat oba systémy, jako náčelník kmene Huronů Kondiaronk (cca 1640–1701).
První „města“ nezakládali zemědělci, nýbrž už lovci a sběrači, a to mimo jiné na území dnešní Ukrajiny. Ovšem v době studené války se z oblasti výzkumu, tedy tehdejšího východního bloku, tyto poznatky mezi západní akademické kruhy šířily jen pomalu. Další problém je v tom, že důkazy o královské vládě bývají jasné a nemylné, zato důkazy o demokratické samosprávě jsou vždy nejednoznačné. Dokázal by někdo čistě z archeologických nálezů vyčíst, co v Athénách pátého století před Kristem opravdu odehrávalo?, ptají se Graeber a Wengrow skepticky.
Model orbánovského Maďarska?
Ale současně zdůrazňují i to, jak velký je vliv osobnosti samotného badatele. Kupříkladu kulturní antropolog Paul Radin (1883–1959) u domorodých společností nikoli náhodou zdůrazňoval, jak jsou tolerantní k roztodivným výstřednostem svých příslušníků. Jak to souviselo s ním osobně? Sám byl svými současníky-spoluobčany považován za podivína, a proto byl na zmíněnou toleranci citlivější než jiní. Totéž samozřejmě platí i pro autory recenzované knihy, jejichž pohled je nemálo zaujatý.
Samozřejmě je dobré uvažovat o různých společenských uspořádáních. Představit si do budoucna v tomto směru můžeme leccos, ostatně autoři se odvolávají i na dílo filozofující sci-fi a fantasy autorky Ursuly K. Le Guinové, a je správné fantazii v tomto směru trénovat a rozvíjet. Viděno ze středo- a východoevropské perspektivy však naše dilema nejbližší doby spočívá spíše v tom, jestli zůstaneme „zaseknuti“ v uspořádání, které máme, jakkoli silně nedokonalém, nebo budeme následovat model orbánovského Maďarska, které už flexibilně přešlo do režimu nového…
