Noví Krotitelé duchů se vrací se super strašidlem. Některé relikty z minulých dílů tu naopak straší až moc
Po hravě nostalgickém čtvrtém dílu se série Krotitelé duchů obrací ještě hlouběji do minulosti a ocitá se zpátky na „místě činu“ – v bývalé hasičské zbrojnici v New Yorku, kde potírání paranormálních aktivit v roce 1984 začalo. Hlavním protivníkem ve filmu Krotitelé duchů: Říše ledu je tentokrát mrazivý předsumerský bubák Garraka, klíčovým tématem pak rodina.
Úkrok z roku 2016 v podobě snímku, v němž hlavní postavy ztvárnily ženy, zůstává zapomenut, a série Krotitelé duchů pokračuje v „kanonické linii“, která trvá už čtyřicet let. Odkazů na počátky je v novém filmu možná až moc, včetně přítomnosti velké části hrdinů původních dvou kinohitů z 80. let. Ale zároveň tohle udržování linie rezonuje s tématem rodiny, jež film prostupuje na několika úrovních.
Hlavní hrdinové, rodina Spenglerových, je totiž už podle jména tvořená potomky jednoho z původních krotitelů Egona Spenglera, kterého ztvárňoval dnes již zesnulý herec a filmař Harold Ramis (spolunapsal a režíroval například nestárnoucí komedii Na Hromnice o den více). Spenglerovi, tedy Egonova dcera a zároveň single matka Callie a její dospívající děti Trevor a Phoebe, ve čtvrtém díle s podtitulem Odkaz po svém předkovi zdědili dům v Oklahomě a krotitelský vercajk, zase jednou zachránili svět před neodbytným božstvem Gozerem a přibrali do týmu i rodiny fyzikáře dětí Garyho.
Rodina teď má byt i základnu v hasičské zbrojnici z prvních dvou filmů a čistí od duchů Manhattan, ale páchá při tom zároveň dost škody, což je trnem v oku padoušskému starostovi Peckovi. Winston a Ray z osmdesátkové krotitelské party ještě zůstávají jednou nohou v branži. Duchové, s nimiž krotitelé přicházejí do styku, jsou většinou celkem neškodní, daří se je chytat a skladovat v mamutím úložišti. Dokud se neobjeví strašlivé předsumerské božstvo Garraka, jehož hlavní zbraní je schopnost snížit teplotu na absolutní nulu; proto má film podtitul Říše ledu.
Garraka je záporák podařený a vlastně docela děsivý, což je jen dobře; některé zahraniční recenze to mají filmu za zlé, ale cožpak jsme se krutovládce z 15. století Viga ve dvojce báli málo? Jiné výhrady jsou namístě víc – především ta, že se v pátých Krotitelích duchů chaoticky hemží až moc postav. Důchodci z jedničky a dvojky zbytečně dostávají příliš prostoru a zejména Bill Murray kvůli nějakým dvěma hláškám vůbec nemusel vstávat z ušáku. Naddimenzované obsazení také až příliš okatě plní etnické kvóty, což je podobně otravné jako zbytečná postava korejsko-amerického nazdárka Podcasta nebo jen o málo nosnějšího jihoasijského nýmanda Nadeema.
První polovina filmu jede na autopilota a přináší zejména otravné sitcomové dialogy na téma jak těžké je být adolescentem, kterému nikdo nerozumí, a jak nesnesitelně nechápaví bývají rodiče. Přitom právě z tohohle podhoubí vyroste motiv temnější, než je sám Garraka: kam až může pocit odcizení dospívající jedince dovést. Nese ho v sobě Phoebe (Mckenna Grace), nominálně hlavní hrdinka, která se spřátelí s duchem uhořelé dívky Melody (Emily Alyn Lind). Melody zemřela spolu se svou rodinou a touží se za ní dostat „na druhou stranu“, ale něco ji pořád drží v našem světě, což ji vede k nepředvídatelnému jednání. A pak je tu i tradice takzvaných Pánů ohně – lidí, kteří Garraku po tisíciletí drželi v šachu, přičemž i tato funkce se předává v pokrevní linii. Téma rodiny je ve filmu většinou zpracované neokázale a pomáhá k tomu, abychom postavám drželi palce.
I pátý díl pak navazuje na nostalgickou náladu čtyřky mimo jiné i v tom, že krotitelé stále používají stejné vybavení jako před čtyřiceti lety: otřískanou dodávku, bytelné pasti na duchy a staré dobré protonové paprsky, žádná digitální udělátka. Říše ledu není takovým závanem čerstvého vzduchu jako čtyřka a chybí jí moment překvapení, ale zejména v druhé polovině prokazuje, že si svou existenci zaslouží a že nežije jen ze zašlé slávy prvních dvou dílů – i když zejména toho resuscitování diváky milovaných duchů v čele se zeleným Slimerem je tu přece jen moc. A když už se začíná mluvit o šestce, stálo by za přímluvu, aby se v ní vrátil Garraka; tenhle chlapík má na víc než „jen“ na jeden díl.
