Obojživelné vlaštovky i bezhlaví plži: Tisíce fun-facts ze světa zvířat z pera biologa Jaroslava Petra
Jak úspěšně chodit po vodě? Proč nemáme tři končetiny? Proč lenochod pomalu mrká a jak může ve spánku viset na stromě, aniž by přitom vynakládal energii? A proč někteří ptáci s příchodem tajfunu zamíří přímo do oka cyklóny? Další výborná kniha Jaroslava Petra přináší tisíce fun-facts ze světa zvířat šplhajících, letících, běžících, ba i ležících a spících. Autor je podává fundovaně a s vypravěčskou bravurou.
V nedávné příručce Martina Rychlíka Úvod do komunikace vědy byli potenciální adepti popularizace vědy varováni, aby se rovnou smířili s faktem, že jejich výsledné dílo bude „spíše pro radost než pro honorář“. Naštěstí však existují i domácí autoři, kteří na tomto poli dosahují úspěchů. Vedle Straky v říši entropie Markéty Baňkové byla bestsellerem také publikace biologa Jaroslava Petra Desatero smyslů. K té právě vyšlo volné pokračování Desatero pohybů: Zvířata na souši, ve vodě a ve vzduchu (nakl. Argo a Dokořán, 2024).
Ke skoku ozubená soukolí
Profesor Petr názorně a srozumitelně přibližuje často i dosti složité fyzikální principy, díky kterým různé druhy běhu, létání, plazení či potápění fungují, i důmyslná anatomická uspořádání, která je umožňují provádět. Například některé druhu hmyzu skáčou díky tomu, že mají v končetinách jakási ! Vypráví i o nespočtu odlišných typů chování, které příslušný druh pohybu částečně předurčuje. A vysvětluje i způsoby obrany „protihráčů“, například co „dělají“ rostliny s povrchy svých stonků pro to, aby hmyzím škůdcům jejich pohyb nahoru co nejvíce znesnadnily či zcela znemožnily.
Jaroslav Petr poutavě líčí pohyby celých živočichů, ale někdy jen jejich částí. Kupříkladu ocas ještěrky a některých jiných plazů je přednastaven tak, že pokud jej nějaký predátor prudce uchopí a ohne, sám od sebe se ulomí tak, aby přitom daný živočich nevykrvácel. Ocásek gekončíka nočního žijícího v Afghánistánu a Pákistánu se přitom po oddělení od těla mrská ještě půl hodiny a v prvních pěti minutách sebou škube tak zdatně, že se ocitá až tři centimetry nad zemí, aby odlákal pozornost útočníka. Obětování části těla ovšem pro zvíře znamená nemalou zátěž během kritického období regenerace, ocásek navíc chybí i při chůzi nebo při zatáčení. Ještěrky, které šplhají po kmenech stromů, mají po ztrátě ocásku problémy s udržením rovnováhy a častěji padají. Při skocích chybují hlavně při dopadu. Výrazný handicap představuje ztráta ocasu při plavání, protože jeho vlnivý pohyb představuje ve vodě hlavní hnací sílu. Tvorové, kteří o část těla přišli, jsou si svého znevýhodnění dobře vědomi. Ještěrky zední ohrožované třeba užovkou za normálního stavu vycházejí hadovi v ústrety, aby si prověřily jeho úmysly, a spoléhají se při tom na hbitost a na možnost odlomit v krajní nouzi ocásek. Po jeho ztrátě je ale sebevědomí opouští: „V blízkosti užovky se nehýbou a doufají, že je ochrání maskovací zbarvení“. Mimochodem, části své hřbetní srsti se podobně dokáže v případě nebezpečí zbavit dokonce i jeden savec, africký hlodavec bodlinatka.
Létající sépie, plž bez těla i živé laso
Autor detailně líčí i živočichy, které každý z nás někdy viděl, ale u kterých si většinou neuvědomujeme, jak moc je pohyb celého jejich těla i jednotlivých orgánů důmyslný. Kupříkladu sloní chobot neobsahuje jedinou kost, která by dala jeho svalům oporu, a přesto uzvedne břemeno o hmotnosti tři a půl metráku. Zároveň však dokáže citlivě utrhnout jediné vybrané stéblo trávy. Chobot vmžiku nasaje pět a půl litru vody a při nasávání vzduchu mu vzduch proudí chobotem rychlostí až 550 km/h, na druhé straně si ale slon umí ke své „nosní“ dírce přisát křehký bramborový lupínek, aniž by ho zlomil.
Četné další Petrovy příklady pak působí až bizarně. V knize narazíme na létající ryby a sépie, mravence přichycené k sobě navzájem a plující po vodě jako vor, nebo na hada, který šplhá po tlustých hladkých stromech tak, že kmen obkrouží jakousi smyčkou, přičemž konec ocasu otočí kolem střední části svého těla, takže vytvoří pomalu se sunoucí „živé laso“. Nechybí ani pavouci křižáčci používající svou síť jako prak, jímž se nechávají vystřelit na kořist. Žahavec jménem měchýřovka portugalská zase disponuje oválným měchýřem, který mu na vodní hladině za větru slouží jako plachta.
Zcela neuvěřitelně pak může znít, co provádí plž Elysia ornata, aby se očistil od parazitů: své tělo si kousek za hlavou zaškrtí a nechá ho od hlavy úplně odpadnout. Zůstává jen hlava postrádající všechny životně důležité orgány a přežívající jen díky tomu, že si předtím nashromáždila chloroplasty, aby ji zásobovaly cukry. Do týdne pak k hlavě dorůstá srdce a do tří týdnů kompletní nové tělo bez parazitů.
Vlaštovky obojživelné, vlaštovky měsíčnice
Jaroslav Petr přitom v knize i ve svých mediálních výstupech probírá také to, jak tyto přírodní divy ve svých dílech zachycovali a oslavovali umělci jako Jules Verne nebo Leonardo na Vinci. Mistrovství druhého zmíněného podle některých vědců spočívalo i v tom, že měl „rychlý zrak“: dokázal zachytit pomíjivé okamžiky, kterých si lidé běžně vůbec nevšimnou, tedy i bez fotoaparátu věrně zobrazit polohu křídel letících ptáků nebo prchavý náznak lidského úsměvu.
Autor přibližuje i to, jak krkolomně učenci některé záhady odhalovali, respektive jejich řešení znovuobjevovali. Například to, že vlaštovky obecné na zimu odlétají do Afriky, tušili už starořecký historik a geograf Herodotos či římský polyhistor Plinius Starší. Ve středověku byl ale rozšířen názor vzniklý na základě pozorování vlaštovek létajících nad vodní hladinou, že se tito ptáci na podzim potápějí na dno jezer a řek a zimu přečkávají zahrabaní v bahně. Významný švédský přírodovědec Carl Linné tento blud zastával ještě v roce 1758 ve svém jinak převratném díle Systema naturae. Anglický reformátor školství Charles Morton (1627–1698) dokonce tvrdil, že vlaštovky odlétají na Měsíc, což by podle něj díky nulové gravitaci a chybějícímu odporu vzduchu mělo být snadné. S definitivní platností bylo tajemství zimovišť těchto ptáků vysvětleno až v roce 1912, když v Jižní Africe odchytili vlaštovku okroužkovanou ve Velké Británii.
Technika versus evoluce
Zevrubnému zkoumání geniálních konstrukčních řešení zvířecích těl se ovšem dnes nevěnují zdaleka jen přírodovědci, nýbrž i inženýři, kteří u nich hledají inspiraci. Tak konstruktéři ponorek obdivují manévrovací schopnosti rejnoků a projektanti hledají v ploutvích velryb keporkaků nápady, jak zvýšit výkon větrných turbín a od neslyšeně létajících sov se snaží okopírovat recept na snížení hlučnosti rotujících lopatek. Letečtí inženýři sní o tom, že se jejich stroje budou jednou vznášet s minimální spotřebou energie, čímž napodobí albatrosy zdolávající obrovské vzdálenosti bez jediného mávnutí křídel. Sondy pro průzkum cizích planet napodobují pohyb šestinohého hmyzu, plazících se hadů nebo červů hloubících podzemní tunely: „I věhlasní experti přiznávají, že je těžké vymyslet technické řešení, které by se vyrovnalo výsledkům, jakých dosáhla miliony let trvající evoluce.“
Současně autor právem upozorňuje na to, že pohyb zvířat stojí za pozornost i bez vyhlídek na bezprostřední hmatatelný prospěch: „Sledovat letící vážku, plazícího se hlemýždě nebo pstruha, který se drží uprostřed toku bystřiny a jen tu a tam mávne ocasní ploutví, je zážitek, jakému se jen tak něco nevyrovná.“ Bohužel se až příliš často stává, že ostatním pozemským organismům vstupujeme do cesty a bráníme jim v pohybu: rybám stavíme do cesty přehrady, na ptáky a netopýry jsme nastražili smrtící pasti v podobě větrných elektráren, další při bezpečném pohybu ohrožují silnice či železniční koridory. I proto je důležité, abychom pohyb nelidských živočichů studovali a na základě toho jej respektovali a poskytovali mu prostor. Jaroslav Petr pro to svou kvalitní knihou Desatero pohybů dělá asi maximum toho, co je v silách českého vědce.
