Tři čtvrtě století starý Kain a koláže: Bohumil Hrabal, jak ho (nejspíš) neznáme
Starší ročníky se učívaly ve světonázorových předmětech různé mantry, jež se pak daly kdykoliv používat. Jedna z nich byla: Všechno souvisí se vším. Tak to zkusme. Souvisí nějak Goethe s Cenou Americké akademie filmových umění a věd (Oscar)? Samozřejmě že ano. V roce 1968 získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film Ostře sledované vlaky (1966), které natočil Jiří Menzel podle novely stejného názvu od Bohumila Hrabala.
Jedním z nosných témat filmu je pokus (neúspěšný) mladého železničáře o sebevraždu kvůli milostnému „nezdaru“. Ale tím podstatným, angažovaným, je muniční vlak vyhozený do vzduchu; při výbuchu onen nešťastný milovník zahyne. Historickou předlohou výbuchu byla akce partyzánské skupiny Podřipsko z Lysé nad Labem ze dne 2. února 1945. Bohumil Hrabal byl tehdy výpravčím v Kostomlatech nad Labem. A co s tím má společného Goethe?
Werther inspirující
Ostře sledované vlaky (1965) nejsou „původním“ textem, jak Hrabal v jenom rozhovoru říká: „Tenhle text je spletený copánek ze dvou povídek, Kaina, kterého jsem napsal v roce 1950, a Fádní stanice z roku 1953.“ Pro pořádek, v únoru 1981 napsal autor text O Kainovi, kde opravuje rok vzniku povídky na 1949, a někteří Hrabalovi vykladači ke dvěma zdrojům přidávají třetí, Dům, který se osvěžoval bleskem. A právě přes Kaina se konečně dostáváme ke Goethovi. Jeho Utrpení mladého Werthera (1774) se Hrabalovi stalo inspirací k napsání Kaina (a také Dante a Camusův Cizinec): „To svoje trauma lásky se sebevraždou, pokusem o suicidu, utvrzen v přirozenosti sebevraždy Pliniem, který ve svých spisech několikrát poznamenal, že během svých cest a hovorů s lidmi nepotkal člověka, který by ve svém životě alespoň jednou nebyl v situaci, že by usiloval o svoje neživotí.“
Je historicky dokázané, že po Wertherově vydání došlo k několika sebevraždám čtenářů útlé knížky. Hrabal však to téma posunuje více existenciálně. Mantru jsme využili a prokázali její platnost. Odškrtnuto. Ale ještě něco k Ostře sledovaným vlakům: jak autor tvrdil, byla to jediná kniha, kterou napsal pro čtenáře. Všechna ostatní díla psal pro sebe.
Kain i koláže
A v roce 1968 vycházejí Morytáty a legendy a v nich Legenda o Kainovi, návrat k původnímu textu, ale přepracovanému (zmodernizovanému) zkušeností dvaceti let Hrabalovy tvorby. Bez podtitulu Existenciální povídka a s názvy kapitol místo čísel. Právě tato „legenda“ dokazuje, že existencionální rozměr (nemotivovaná sebevražda) je stejně důležitým fabulačním atributem jako ten protiválečný (protifašistický), z něhož zcela vypadlo biblické téma bratrovraždy, o tom zajímavě píše Jacek Baluch (Kain podle Hrabala, 2013). Posloupnost Kain – Ostře sledované vlaky – Legenda o Kainovi se až příliš podobá Hegelově triádě teze – antiteze – syntéza. A literární vědci mají o čem bádat a psát.
Ke 110. výročí Hrabalova narození vydalo nakladatelství Novela bohemica knihu věnovanou Kainovi (podobně ke 100. výročí knihu vzpomínek Via Hrabal, s texty např. Ludvíka Vaculíka, Josefa Kroutvora, Paula Wilsona, Vladimíra Karfíka apod.). Primární text je „uveden“ první stranou strojopisu Kaina, následuje již citovaný Hrabalův opožděný doslov „O Kainovi“. Výtvarník Václav Špale, kurátor hrabalovských projektů, který Kaina doplnil ilustracemi (kolážemi), sleduje propojení mezi jednotlivými texty: „Pro mne je to hlavní dojem při četbě Hrabalových textů, ten velký obraz složený ze souběžných dějů, mimoběžných hovorů, jistot napadených pochybnostmi, který se spojuje v nějakou vyšší harmonii („Hrabalovy nůžky“). Poté, k odpočinku od slov, je otištěno pět Hrabalových koláží z roku 1952. V posledním příspěvku, „Po stopách Kaina do Bystřice u Benešova“, popisuje Tomáš Mazal, spisovatel a hrabalovský badatel, jak se rozhodl zopakovat si návštěvu Bystřice u Benešova, kde byl s Hrabalem v roce 1994. Ten mu tehdy ukázal místo, restauraci u nádraží, a pak v autě „poodhrnul zápěstí levé ruky a zadíval se na téměř neznatelné jizvičky“. V roce 2019 se sem proto Mazal vrátil, zjistil, že v té restauraci se neubytovávalo už dávno, ale že by mohlo jít o Hostinec u Hlaváčků (připojeno několik fotografií interiéru). A tam uslyšel od současného provozovatele pro hrabalogy a Hrabalovy čtenáře důležité informace. Jeho otec mu tvrdil, že „… se tady za protektorátu koncem války někdo pokusil o sebevraždu. Nějaký mladý, od dráhy.“
Tohle není perlička na dně, tohle je mnohem víc. To je jako kapka z grálu, která možná i napomáhá vysvětlit smrt světoznámého spisovatele. Ale co je pravda, to se už nejspíš nikdo nedozví.
Paměť nás všech, co sdílíme tento prostor
Ještě je vhodné zmínit, že než byl natočen film, zdramatizoval Ostře sledované vlaky Saša Lichý (Dilia, 1966) a uvedla je divadla v Ostravě a v Chebu. Pod další dramatizací je podepsán Václav Nývlt (Dilia 1980).
Při té příležitosti by stálo za to srovnat tyto tři texty se Zbabělci Josefa Škvoreckého, které vznikaly ve stejném období jako Kain (1948–1949). V roce 1968 jejich autor napsal s Milošem Formanem synopsi filmového scénáře, ta se ale ztratila. Škvorecký ji později přeložil z anglické verze, již napsal v exilu, ale nikdy podle ní žádný film nebyl natočen. Na rozdíl od Hrabala byl Škvorecký ovlivněn anglo-americkou literaturou a text Zbabělců, jejichž první verzi věnoval Marii Štichové, spolužačce a postavě některých jeho příběhů, byl jen upravován v běhu spisovatelova času, včetně afér při prvním vydání. To už je sice jiný příběh, ale stejné literatury, stejné paměti. Paměti nás všech, co sdílíme tento (literární) prostor.
