Zatímco o dějinách fotbalu, tenisu, ba i golfu už česky vyšlo několik publikací, ragby si na svoji první samostatnou knihu muselo delší čas počkat. O to je však propracovanější a umělecky „vymazlenější“. Získala díky tomu nominaci na cenu Magnesia Litera za nakladatelský čin, Czech Grand Design za grafický design a nominaci na Nejkrásnější českou knihu roku. O úspěchu u čtenářů svědčí to, že musel nedávno vyjít dotisk.
„Když nastoupil na metu, jako by byl propojen s něčím božským. Pokojně stál v těžkém vlněném dresu, ve kterém by už dnes žádný hráč nedokázal podávat výkony. Zhoupnul se, rozložil svou hmotnost mezi obě nohy a zaujal své pálkařské postavení. Když švihl po nadhozu, obstaraly převážnou část práce jeho silné nohy – to ony poslaly míček někam hodně daleko, kamsi mimo homerunový plot...“
Sportovci? Světci dnešních bezvěrců
Těmito slovy chválil spisovatel, marketingový stratég a podcastový moderátor Ryan Holiday v knize Disciplína je osud (vyd. Audiolibrix, 2023) amerického hráče Henryho Louise Gehriga (1903–1941). Ovšem podstatná nemusí být jména ani konkrétní sport, spíše obecná tendence dělat ze sportovců hrdiny, morální vzory nahrazující svým významem dřívější světce.
Silně je to patrné také v nedávno vydané publikaci Ragby (nakl. Labyrint, 2023). Vznikla pod vedením kolektivu vedeného velšským spisovatelem usazeným v Čechách Jamesem Staffordem a historičkou umění Petrou Novákovou. Součástí týmu byl i grafický designér Jakub Kaše, díky kterému byla kniha za svůj neotřelý design spojující dobové kresby, současné ilustrace i sugestivní fotografie nominována snad na všechny ceny, které v této oblasti existují. A propos cena: není právě nízká, 1250 korun za 264 stran (pozor, na e-shopu Labyrintu za 1000 a najdete tu i ukázky). Ač, pravda, velkoformátových.
Text sestává z esejů a rozhovorů, které stručně přibližují dějiny tohoto sportu i roli, kterou sehrál při utváření identity vybraných národů, zvláště v klíčových okamžicích jejich dějin. A oslavuje vybrané ragbyové hrdiny jako vzory ctností.
Svaly a pravidla hry
V pasážích o počátcích tohoto sportu, jakéhosi společného prapředka dnešního fotbalu i ragby, autoři připouštějí, že šlo o počínání dost nebezpečné a jen málo regulované: nebyla nouze například o zlomené holenní kosti. Uvádí se, že ještě v první polovině 19. století prý jeden takový zápas vyústil v to, že při něm bylo devět mužů zabito či později zemřelo na následky zranění. Ragbyový historik Huw Richards vypráví, jak v roce 1829 francouzský návštěvník anglického hrabství Derbyshire po zhlédnutí tohoto „sportu“ prohlásil: „Jestli tohle Angličané považují za hru, pak se neodvažuji říci, co by mohli považovat za zápas.“
Postupně ale začala být zpřesňována pravidla, co je povoleno a co nikoli, i když autoři připouštějí, že zvláště časté provozování ragby může mít i dnes fatální zdravotní následky typu předčasné demence. Až ve druhé polovině 19. století se tak ragby jasně oddělilo od fotbalu, zato třeba kriket získal první jasná pravidla už roku 1744. Sportování začalo být považováno za výborný prostředek sloužící k formování silných a zdravých mladých mužů a utužení jejich morálního charakteru, podobně jako křesťanská výchova; mluvilo se dokonce o „muscular christianity“. Později se říkalo, že školy, na nichž se hrály organizované týmové hry, pomohly vychovat pozdější lídry britského impéria. A některé z těchto sportů začaly být Brity považovány za součást civilizačního poslání, v jehož rámci je šířili po celém svém impériu.
Nicméně i mezi samotnými Brity přetrvávaly rozdíly ohledně toho, jaká pravidla mají přesně platit, ale i toho, zdali se smí hrát za peníze. Boj o amatérskou či profesionální povahu ragby byl zřejmě současně soupeřením vzdělaných elit a dělnických vrstev, jejichž vliv rostl.
Postupně se pak ragby šířilo do mnoha zemí světa včetně Česka, na čemž měl velkou zásluhu ilustrátor Ondřej Sekora; z dalších zdejších osobností je v knize zmíněn třeba bývalý ragbista a trenér Martin Kafka (* 1978), vzdálený příbuzný spisovatele Franze Kafky.
Ragby zoceluje, stmeluje, povzbuzuje
Někde bylo ragby „zaváděno“ z iniciativy vlády. Kupříkladu už roku 1886 založilo japonské ministerstvo školství systém elitních škol inspirovaný zásadami a hodnotami těch britských. Stejně jako v Británii byl i zde sport považován za klíčový faktor formování morálního charakteru studentů. Hodnoty zmíněného muscular christianity, tedy stoicismus, čest, smysl pro povinnost a sebeobětování, se propojily s japonskými koncepcemi typu bušidó, a nebylo k tomu vhodnějšího sportu než právě ragby.
Další zemí, na niž se autoři zaměřují a kde ragby přispělo k morálnímu i tělesnému zocelení, je Uruguay. Kniha vypráví známý příběh mladých uruguayských ragbistů, jejichž letadlo roku 1972 ztroskotalo ve vysokých horách, ovšem trudné podmínky dokázala část z nich statečně přežít, byť za cenu kanibalismu: „Po sedmdesáti dnech v majestátních zasněžených Andách život chlapců zachránila nejen víra v Boha, ale především víra ve vlastní schopnosti, pevný úsudek a odvaha, která jim zajistila přežití.“
Někde bylo ragby obohaceno o domorodé rituály, jako je novozélandská haka. Ta prý začala do sportu na Novém Zélandu pronikat už ve druhé polovině 19. století, kdy se původní maorské obyvatelstvo těžce vyrovnávalo s obrovskými ztrátami, které utrpělo během dlouholetých koloniálních válek. Týmové sporty jako kriket nebo právě ragby v té době poskytovaly tamním lidem prostředek k nalezení ztracené soudržnosti, navození atmosféry bratrství a uvědomění si příslušnosti k rodné skupině, a to bez ohledu na společenské postavení nebo původ.
A podobně kniha líčí význam ragby v Jihoafrické republice po pádu apartheidu, kdy vnitřně rozdělené společnosti hrozila občanská válka. Do té doby dlouho vězněný a čerstvě zvolený prezident Nelson Mandela využil i oblíbenosti tohoto sportu, aby posílil jednotu a hrdost národa a aby přesvědčil i odpůrce o své vizi: „Doslova na vlastní kůži si oblékl dres těch, kteří více než padesát let segregovali černošské obyvatelstvo v jeho rodné zemi… Porozuměl univerzální síle sportu, která dokáže tmelit lidi kdekoliv na světě. Národ se může společně radovat a plakat, protože sport je prostoupený silnou kolektivní emocí.“
Tato publikace by mohla přesvědčit i zbytek těch, kdo by snad ještě odmítali přijmout fakt, že sport je dnes významným identitotvorným prvkem a že zvláště ti, kteří to dobře umí s míčem, patří k nejuctívanějším a nejlépe placeným ikonám. Bez ohledu na velikost míče a takovou drobnost, jestli je kulatý nebo šišatý…
