Coppola v Cannes uvedl monumentální Megalopolis, kterou natočil ze svého. Vrátí se mu vložené peníze?
Čtyřicet let snažení. Sto milionů dolarů z vlastní kapsy. Veterán Francis Ford Coppola v Cannes uvedl svou novinku Megalopolis, která v hlavním sále vyvolala dlouhotrvající ovace ve stoje, ovšem na novinářské projekci se bučelo.
Kdy skončí americká demokracie? A jak to proběhne? Otázka, jíž se věnuje množství intelektuálů i filmařů: koneckonců i v českých kinech zrovna běží snímek Občanská válka, kterému rozpad americké republiky slouží jako pozadí pro příběh o válečných fotografech.
Francis Ford Coppola se pokouší vystihnout samotný moment pádu. Bude souviset se starým sovětským atomovým satelitem? Nebo jenom s nekonečnou touhou po moci několika málo jedinců? Coppola vypráví Megalopolis jako bajku, v níž přirovnává úpadek Spojených států k pádu starého Říma.
Režisér jde přitom divákům naproti: film exponuje do časově nepříliš vzdáleného New Yorku, kde lidé mají římská jména i kostýmy, technologie se rozpíná od oblíbeného art deca k futurismu. Oba protiklady vyznává excentrický vědec Cesar Catalina (Adam Driver). Při pátrání po léku pro svou nedávno zemřelou ženu vynalezl úžasný stavební materiál megalon. Konkurenci ale děsí zejména to, že Cesar při objevování megalonu zjistil, jak ovládat čas.
Zásadní střet se odehrává o část New Yorku, kde by Cesar po demolici rád vybudoval nové město Megalopolis, se vzdušnou architekturou odvozenou od rostlinných tvarů, jezdícími chodníky, zahradou pro každého... Naopak starosta Cicero (Giancarlo Esposito), který horuje pro dosažitelné bydlení, by chtěl na místě vybudovat pouťové casino. Cicerova dcera Julia (Nathalie Emmanuel) se při prezentaci modelu casina zamiluje do Cesara, ten kvůli ní opouští televizní hlasatelku Wow Platinum (Aubrey Plaza), jež se hned vrhá do náruče zhýralého populistického bankéře Crassuse (Jon Voight), jehož vnuk Clodio Pulcher (Shia LaBeouf) se snaží dostat k moci násilím.
„V Americe se dnes odehrává přesně to samé, co v Římě, když tam končila republika,“ nastínil režisér. „Politici nás nutí přemýšlet o tom, že bychom o ni taky mohli přijít. Oni už pro nás nemají odpověď, tu nám dají američtí umělci. Jejich rolí je nasvěcovat současný život, stát v čele. Dělat umění, které současný život netematizuje, to je jako dělat hamburger, ve kterém nebudou žádné živiny,“ vysvětlil Coppola před zaplněným sálem.
Fresku o klanové nenávisti a touze po moci a penězích začal chystat už před čtyřiceti lety. Měl za sebou brilantní dva díly adaptace mafiánské ságy Kmotr (za každý vyhrál Oscara za adaptovaný scénář), ovšem též smůlou stíhanou Apokalypsu. Násobně překročený rozpočet donutil Coppolu zastavit vlastní dům i zisky z Kmotra. Bitvu nakonec vyhrál, Apokalypsa patří mezi nejlepší filmy světa. Žádný producent ovšem neměl odvahu pustit se do Megalopolis. Po letech odkladů a váhání Coppola nakonec svůj odvážný trik zopakoval: prodal vinice a pustil se na vlastní pěst do sci-fi s rozpočtem okolo 120 miliónů dolarů. „Dlouho jsem na tom pracoval, pak jsem to nechal být, pak jsem si to vyčítal, ale nakonec z toho mám radost.“
Dílo, ve kterém měl absolutní tvůrčí svobodu, překvapivě působí těžkopádně, staře. Nepomáhají záumné dialogy deklamované s nucenou vážností, takřka divadelní inscenování ani poučený vypravěč v podobě Cesarova řidiče (Laurence Fishburne). Motivy se objevují a bez vysvětlení mizí, zůstávají plakátové momentky typu trumpovského boháče Crassuse. „Muži jako Donald Trump teď u moci nejsou, ale ve světě vidíme pravicové až fašistické tendence, ze kterých jde strach. Nechceme opakovat hrůzy druhé světové války. A jak jsem říkal – myslím, že umělci jsou první, kdo by si toho měl všímat.“
Coby Crassuse přitom Coppola ironicky obsadil Jona Voighta, který Trumpa podporuje. „Jone, ty máš v politice jiné názory, než já…“ obrátil se režisér na svého herce. „Především musím říct, že hnací silou tohoto filmu byla právě tvoje touha po zlepšení světa,“ vysekl Jon Voight režisérovi poklonu. „Souhlasím s Francisovým pohledem, že jako lidé jsme schopní vyřešit každý problém, který před námi vyvstane,“ pokračoval pak Voight smířlivě. „Musíme si pomáhat a vzájemně si naslouchat.“
Dokáže nás k větší vnímavosti motivovat Coppolův nejnovější epos? Toť otázka, na níž vidím odpověď stejně mlhavou, jako na to, zda režisér ještě někdy uvidí vložené peníze. To ho ale naštěstí netrápí. „Spousta lidí si před smrtí říká: ‚Měl jsem udělat tohle nebo tamto‘. Ale až budu umírat já, budu si říkat: ‚Musím stihnout ještě tohle, musím vidět, jak dcera vyhraje Oscara, musím udělat víno a všechny filmy, které ještě chci natočit. Budu toho mít tolik, že až umřu, ani si toho nevšimnu.“
