Cannes tentokrát pozitivně se surfujícím Nicolasem Cagem a transsexuálním narkobaronem
Estetické mistrovství, čirá krása na pohled a politický postoj k tomu? Ale samozřejmě. Obecenstvo v Cannes zatím nejdelším letošním potleskem odměnilo trans-narko muzikál Emilia Perez od Jacquesa Audiarda se Zoe Saldaña a Selenou Gomez.
Většinu hlavního programu v Cannes obstarávají vážné filmy, letos navíc s nábojem surovosti, bezohlednosti a manipulace hraničící s dobrovolným otroctvím. Fyzická bolest a utrpení je tu na dosah. A svým způsobem se jí nevyhýbají ani dva filmy, ze kterých nakonec odcházím s pozitivní náladou.
Tím prvním je The Surfer (Surfař) od Lorcana Finnegana (Vivarium) s Nicolasem Cagem v roli surfaře, který na rodné australské pobřeží přivádí svého dospívajícího synka. Chce si tu pořídit dům a dát do pořádku rodinné záležitosti. Především se ale chce svézt na místních vlnách. Ale ouha, cedule káže: Jen pro místní. A my všichni, jak tak známe Nicolase Cage, víme, že ho žádná taková cedule nerozhází. Ba naopak, na problém si zadělává ten, kdo ji do písku zatloukl. A tím je Scally (Julian McMahon), samozvaný prorok chlapáctví a šéf místních surfařů, který káže, že pro surfování se musí trpět. Cage chce problém řešit po dobrém, nicméně postupně se zaplétá do čím dál hustší pavučiny naschválů místní komunity. Je jen otázkou minut, kdy hrdina vybuchne.
The Surfer je chytré béčko, které těží jak ze scénáře plného absurdit, tak z bravurního obsazení, kdy Nicolas Cage v podstatě ironizuje své akční postavy.
Trpí též mexický narkobaron Manitas (Karla Sofía Gascón). Chtěl by se stát ženou. Se vším všudy. Najme si na to ambiciózní právničku Ritu (Zoe Saldaña). Ta zařizuje nový život jak Manitasovi čili Emilii Perezové, tak jeho/její ženě Jessi (Selena Gomez) a dětem. Dokáže se ale člověk změnit tím, že změní jméno, vizáž, pohlaví? Přehledné vyprávění filmu Emilia Perez pohání energická hudební čísla, která netrpí extrémní choreografií, díky produkci módního domu Yves Saint Laurent je však na plátno radost pohledět. „Mexickou kulturu mám v srdci,“ řekla v Cannes Zoe Saldaña. „Mám tam spoustu příbuzných. Je tam nespravedlnost a korupce jako jinde na světě. Ale jsem Jacquesovi vděčná za svobodu, s jakou svůj příběh vypráví.“
Audiard se na narko tematiku dívá odvážnýma očima. Nejen prostřednictvím transsexuálního motivu; poukazuje taky na problematiku násilí na ženách i únosy tisíců nevinných lidí, kteří jsou obětí dlouhotrvající války narkogangů. „Tohle mě na Mexiku hluboce šokuje,“ řekl v Cannes režisér. „Existují tam celé kraje, kam není radno vstoupit. Chtěl jsem už delší dobu natočit muzikál, tak proč ne právě na pozadí takové tragédie?
Barevný, hlasitý a emocionálně bohatý snímek publikum vyprovodilo zatím nejsrdečnější reakcí. Na oficiální premiéře se tleskalo 9 minut – to je letošní rekord. Potlesk neutichal ani na novinářské projekci. Vypadá to, že festival konečně začal dýchat vášní.
