Reflex „hraje“ ve filmu Svatá. Ten ale není o novinařině ani o pravdě, nýbrž o Bohdalové a vztazích
Jiřina Bohdalová dostala od České televize a svých častých spolupracovníků, scenáristy Marka Epsteina a režiséra Jiřího Stracha dárek k narozeninám: drama Svatá, v němž má několik hereckých sól. V příběhu o svévolném nakládání s minulostí a mezigeneračních nedorozuměních vystupuje i postava novinářky Reflexu, která se ale jako profesionální žurnalistka nechová.
Jiřina Bohdalová ve Svaté hraje vitální devadesátiletou seniorku Olgu, která podle svých slov strávila řadu let zavřená v gulagu. Píše o tom knihy a objíždí besedy zejména na školách, o své údajné bolestné minulosti vypráví často a zjevně s gustem, „pasená“ slizkým nakladatelem Kalinou. Za své útrapy má Olga dostat prezidentskou medaili za hrdinství. To zaujme novinářku Reflexu Zuzanu, která chce o „hrdince“ napsat článek. Zjistí ale, že v Olžině vyprávění jsou trhliny...
Svatá je inspirovaná příběhem Věry Sosnarové (1931–2024), jež si svůj příběh o letech v gulagu vymyslela a nakládala s ním podobně jako Olga; v titulcích snímku je jí věnováno zvláštní poděkování. Film však stalinistické praktiky a novinářskou praxi používá hlavně jako záminku pro zkoumání vztahů a konfliktů mezi matkami a dcerami, které se dědí dál a dál. Je příznačné, že scénář pokrývá hned pět generací žen od Olžiny matky po její pravnučku – a minimálně mezi třemi „patry“ jsou velké komunikační a emoční problémy.
Druhým, ještě zásadnějším těžištěm Svaté je Jiřina Bohdalová. Film nepokrytě funguje hlavně jako podvozek pro její výkon, ať už v sólových výstupech (například velká scéna sebeobhajoby) nebo v interakcích s jinými postavami (Lenka Vlasáková coby dcera Hana, Pavla Beretová jako Zuzana).
Film se zčásti natáčel ve skutečné (dnes už bývalé) redakci Reflexu, který je i konkrétně zmiňován, je tu k vidění jeho (fiktivní) titulní strana s nezaměnitelnou typografií... Scénář však novinářskou linii příběhu pojímá velmi povrchně a naivně. Zuzana hlásí, že jde dělat reportáž, ale přitom nabírá rozhovor, Olze za povídání nabízí honorář, což Reflex nikdy nedělá, a na zjevně pouze několikastránkovém materiálu pracuje snad měsíce. Ještě naivněji je zobrazena část žurnalistického bádání: v moskevském archivu zjevně nemají nic jiného na práci než novinářce z Prahy posílat obratem seznamy civilních zaměstnanců gulagu a osobní spisy vězňů.
Nejkontroverznější – a velmi kýčovitý moment – přichází ve chvíli, kdy se Zuzana rozhodne napsat lež, aby šířila pravdu. „Výsledkem vašeho lhaní je, že lidé poznávají pravdu,“ řekne doslova Olze. „Vy prostě nesmíte přestat!“ To ale není nějaký objevný paradox nebo nosná pointa, to je prostě plácnutí do vody. Svatá není analýza povahy pravdy jako třeba loňská oscarová Anatomie pádu nebo letitá Antonioniho Zvětšenina, nýbrž rutinní televizní inscenace se skvělou herečkou – inscenace, která si k iluzi důležitosti pomáhá natahováním se po velkých tématech.
Stejně tak nejde ani o zamyšlení nad novinářskou prací nebo její kritiku. Film ukazuje selhání jednotlivce (Zuzany), nikoliv médií; jedná se o rozhodnutí individuální a profesně nepřípustné. V seriózní novinařině je pravda svatá, ať už se ve Svaté naznačuje, co chce.
