Je dobře, že „motýli“ Davida Černého rozpoutali diskusi, říká hlavní kurátorka GHMP

Nové realismy jste společně s manželi Habánovými připravovali osm let. Co všechno jste při mapování meziválečného umění „od Aše po Mukačevo“ objevili?  

Od začátku nás zajímalo, do jaké míry jednotlivé národnostní většiny či menšiny navzájem spolupracovaly na území prvorepublikového Československa a jak svou tvorbu znaly navzájem. Vyšlo nám několik zajímavých faktů: například že sudetští Němci se opravdu cítili být součástí Československa, že identifikace s místem, kde po mnoho generací žili, byla přinejmenším do nástupu Hitlera velice silná, i když si udržovali vlastní jazykovou identitu. Stejně jako si ji udržovali Slováci, Maďaři nebo Rusíni, kteří se také vnímali jako součást ČSR. Ne že by všichni systematicky spolupracovali, ale vzájemně se respektovali. Třeba v roce 1927 měli v Mánesu velkou přehledovou výstavu liberečtí Oktobergruppe a jako jedni z prvních tak do Prahy přinesli novorealistické přístupy. Zlom opravdu přichází až v polovině 30. let s nacistickou kampaní za vytvoření Velkého Německa.

Jak vnímáte pojem nové realismy?

Jde o potřebu návratu k reálnému zobrazování, k řádu ve smyslu jasně strukturovaného obrazu, což souvisí i s potřebou ukotvení nového společenského uspořádání. Nové realismy jsou zaměřeny na nového člověka v nové, poválečné době. Člověka, který se usazuje v moderním světě, jemuž rozumí, který je mu vlastní. Proto vidíme v obrazech tehdejší pestrý svět: továrny, kavárny, předměty každodenní potřeby… Výtvarníci svět nepopisují otrocky, ale zobrazují ho se snahou o jeho pochopení a interpretaci.

Na jedné straně dělný lid, na druhé portréty dobových průmyslníků.