Kéž by u nás mělo taneční povolání větší respekt nejen když vyprovázíme na věčnost Vlastimila Harapese
Tanečník, umělecký šéf baletu Národního divadla, pedagog, filmový herec... Vlastimil Harapes byl mimořádný umělec typu danseur noble, který v baletu zakusil jak zlatá šedesátá, tak normalizaci i uvolňování v 80. letech. Tančil skoro všechny velké role klasického repertoáru. Pro tuzemský balet byl konstantou, ztělesněním jedné éry. Poslední rozloučení s ním proběhlo 27. května.
Tanečníka Vlastimila Harapese jsem vzhledem ke svému věku viděla na jevišti ve vrcholné formě jen jednou. Je rok 1987, socialismus ještě nemá v Česku na kahánku a Laterna magika uvádí inscenaci Odysseus. Umělecky je to bomba. Premiéru má v Paláci kultury (dnes Kongresové centrum). V roli Odyssea je mužný, ladný a krásný Vlastimil Harapes, do Laterny magiky přešel z baletního souboru Národního divadla.
Do baletu Národního se po revoluci vrátil jako umělecký šéf. Ani po pozdějším odchodu z divadla svět umění neopustil. Na začátku kariéry se prosadil nejen v tak fyzicky a psychicky náročné branži, jakou je klasický balet, který vyžaduje pro laiky těžko představitelnou disciplínu, houževnatost, odolnost, zdatnost a oddanost, ale i ve filmovém herectví. I později sbíral další zkušenosti, nejen manažerské, učil, moderoval v rádiu, kandidoval do Senátu, účinkoval v muzikálu… Viděla jsem ho ještě právě v muzikálu Kráska a zvíře, to ale nebyla produkce, která by snesla vyšší laťku kvality.
Harapes byl mimořádný tanečník typu danseur noble, který v baletu zakusil jak zlatá šedesátá, tak normalizaci (později se propíralo, jak to bylo či nebylo s jeho podpisem Anticharty) i uvolňování v 80. letech. Tančil skoro všechny velké role klasického baletního repertoáru. Pro tuzemský balet byl konstantou, ztělesněním jedné éry.
Byl vidět také mimo baletní svět, což není pravidlo, spousta výborných tanečnic a tanečníků se po posledním aplausu vytratí. V rozhovorech upozorňoval i na život po konci taneční kariéry. Přál si třeba návrat v 90. letech zrušených dřívějších baletních důchodů, v nichž viděl podporu umělkyň a umělců během křehké doby přechodu do jiné profese. Jejich situace je nevyřešená dodnes. Kéž by u nás mělo taneční povolání větší respekt nejen v době, kdy zemřelého Vlastimila Harapese vyprovázíme s poděkováním, se smutkem a vzpomínkami.
