O kráse a penězích aneb Když se padesátníci zálibně ohlížejí za mladými děvčaty, není to vždy totéž
Canneská soutěž o Zlatou palmu se blíží do finále. Svou fresku Parthenope promítl italský pábitel Paolo Sorrentino (Velká nádhera, Mládí), oblíbený i v Česku. Favorité jsou ale tentokrát jinde.
Kdo bude v sobotu v Cannes triumfovat? Zatím se zdá, že festivalu dominují filmy o kráse a lidském těle. V neděli nás zcela zaskočil horor The Substance od Coralie Fargeat, v němž Demi Moore získává své mladší, krásnější já. Krásné linie v soutěži zvýraznila i trojice snímků koprodukovaná módním domem Saint Laurent. Po svižném muzikálu Emilia Perez a poněkud sušším thrilleru The Shrouds se včera uskutečnila premiéra eposu Parthenope od italského režiséra Paola Sorrentina. Parthenope vypráví osud stejnojmenné hrdinky, která přichází na svět v roce 1950 v pitoreskním neapolském zálivu.
Za osmnáct let je z holčičky krásná dívka, již herečka Celeste Dalla Porta podává s nakažlivou grácií. Parthenope studuje antropologii, pak ovšem dává přednost herectví. „Neznám nic, chci prožít všechno,“ zní jedna z jejích raných replik. Na své životní cestě pak potkává mladé i staré muže, mezi nimiž vyniká spisovatel John Cheever (Gary Oldman). „Když mi Paolo řekl: ‚Chci, abys hrál starého, melancholického, opilého básníka,‘ pomyslel jsem si: ‚Tak to asi znám,‘“ usmíval se Oldman na tiskové konferenci. „Když jste v určitém věku, je Neapol krásná,“ vyznal se pak režisér Sorrentino, „ale jak rostete, ztrácí už na důležitosti. Já i mnozí další Neapolitánci se tam pořád vracíme a současně od ní utíkáme.“
Se svými plnobarevnými kompozicemi a zpomaleným časem Parthenope působí zprvu rozmarně, pak už spíše marnivě a zahleděně do sebe. Sorrentino, který začínal s velkými, odvážnými příběhy Následky lásky (2004), Rodinný přítel (2006) či Tady to musí být (2011), se po úspěchu gejzíru marnivosti Velká nádhera (2013) čím dál víc spokojuje s pozicí starce, který zálibně pozoruje mladá děvčata. Přitom je mu sotva 53 let. Stejně jako Seanu Bakerovi, který včera promítl tragikomickou Anoru, kde byste přitom patos a manýru životních mouder nenašli ani pod lupou.
Anora (fenomenální Mikey Madison ze seriálu Bude líp) pracuje v newyorském pánském klubu. A vedle toho mluví rusky. Všímavý manažer ji proto pošle za Váňou (Mark Eidelstein), synem ruského oligarchy. Váňovi se Anora zalíbí natolik, že si ji bere domů. A na mejdan. A rovnou na celý týden. Bláznivá párty mladých a krásných lidí končí u oltáře v Las Vegas. Váňovi rodiče ale rozhodně nechtějí, aby jejich syn prožíval příběh jako vystřižený z Pretty Woman. „Vyrůstal jsem v osmdesátých letech,“ přiznal režisér inspiraci, „ale i když jsem využíval prvky romantických komedií, bylo pro mě důležité ukotvit je v realitě.“
Dělá to podobně věrně jako ve svých předchozích příbězích se sociálním rozměrem (Transdarinka, The Florida Project), navíc je ale vidět, jak režijně vyspěl, jak bravurně ovládá herce, scénu, obraz a zvuk. Výsledkem je ohromující jízda s emocionálně překvapivým, lidsky hlubokým závěrem. Věřím, že tvůrce Anory v Cannes ještě tenhle týden uvidíme. V sobotu večer na udílení Zlatých palem.
