Afrika jako sídlo zlých čarodějů, největší množiny křesťanů a zřejmě i některého z budoucích papežů

Autor knížek o Africe Ondřej Havelka se v Afrických náboženstvích (vyd. Dingir, 286 str.) zabývá mytologií domorodých afrických náboženství či podobou jejich obětišť. Nadpřirozené síly podle jejich vyznavačů mohou přebývat třeba v hliněné podobizně, k níž lidé poněkud neuspořádaně přinášejí zvířecí krev, alkohol či pokrmy, takže může zvnějšku působit i jako smetiště.

Na co si dát pozor a co neprozrazovat

Podrobně autor líčí také průběh některých tamních rituálů i toho, co vše je nutné pro jejich provádění mít, případně na co je tedy dobré dát si v Africe pozor. Kupříkladu afričtí čarodějové k magickým úkonům používají části lidských těl, jako mužský pohlavní úd. Někdy se prý stává, že při smrtelné autonehodě zmizí penis oběti dříve, než dorazí záchranka nebo policie. Zvláštní moc je také přikládána orgánům černošského albína; z jeho žlutých vlasů a bílé kůže čaroděj připravuje předměty, které mají zákazníkovi přinést štěstí v podnikání nebo v politickém vzestupu. V některých zemích Afriky je proto v případě pohřbeného albína více méně jisté, že tělo bude nedlouho po spuštění do hrobu ukradeno a využito pro účely čarodějnictví.  

Někdy je zákulisí obřadu tajné. Tak náboženství abwoi je v podstatě kultem předků, který je vyhrazen pouze zasvěceným dospělým mužům. Iniciace dospívajících chlapců symbolizuje proces smrti a znovuzrození. Iniciovaní muži nikdy nesmí tajemství kultu prozradit ženám; pokud by tak učinili, byli by za trest nabodnuti na ostrý kůl, což byla typická metoda popravy v této oblasti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ evidentně se to ale nevztahovalo na autora knihy. I díky němu tedy víme, že „tímto pečlivě střeženým tajemstvím je mechanismus, kterým se vyvolává dojem hlasu duchů. Sofistikované zařízení je vyrobeno z tykve, bambusových stonků, pavučin a dalších předmětů, aby byl vyvolán zvukový efekt hlasu ducha ve svatyni“.

Tři čtvrtě století starý Kain a koláže: Bohumil Hrabal, jak ho (nejspíš) neznáme

Kultura

Zvířata coby učitelé i božstva

Okrajově autor zmiňuje i to, jak s náboženskými praktikami a představami souvisí přírodní prostředí, v němž dotyční žijí. Například náboženství bwiti pochází od Pygmejů, kteří objevili účinky konzumace kořene keře iboga. Respektive neobjevili, zvláštní účinek rostliny Pygmejové vypozorovali a naučili se používat od horských goril, které kořen okusovaly.

Tradiční náboženství odinala, jež vyznávají stovky tisíc Igbů žijících v Kamerunu, Beninu, Togu či Ghaně, uctívá zemi jako dobrou a plodivou bytost, a s ní také krajtu královskou. Pokud se tento posvátný had objeví v domě, je to považováno za zvěstování mimořádného štěstí: „Krajta je nazývána nne (matka) a symbolizuje krásu, ženskost a ladnost. Zabíjení krajt je přísně zakázáno.“

Svět knihy a Franz Kafka: Své texty považoval za nesmírně vtipné, připomíná jeho ilustrovaný životopis

Kultura

Jak se stát osobou?

Autor se věnuje i rozšířenému africkém pojetí lidské osoby. K tomu, aby byl člověk uznán a vnímán jako plnohodnotná osoba, je nutné projít řadou rituálů. Teprve ty jej začleňují do společnosti a on zmíněnou „ontologickou kvalitu“ začne postupně získávat. „Získává ji dlouho, a to mravným a morálně vyspělým životem, přechodovými rituály, působením ve společnosti. Konečné úrovně osoby člověk podle některých afrických náboženských tradic dosáhne až ve smrti, respektive až při rituálním pohřbu, kdy je uveden mezi předky.“  V tomto africkém pojetí není zlý, nemorální, sebestředný člověk, který nic nepřináší společnosti, skutečnou osobou a není nutné s ním jako s osobou jednat. Což může vést k velmi tragickým koncům: například při etnické genocidě ve Rwandě proti sobě stály na obou stranách lidé, kteří druhou skupinu nepovažovali za plnohodnotné osoby. Přičemž většinově se jednalo o  křesťany.

Oficiální statistiky obecně uvádějí, že 49 procent Afričanů jsou křesťané různých denominací, druhé nejrozšířenější náboženství je islám s asi 42 procenty. Afričané ovšem přistupují k náboženské rovině života „velmi kreativně“: někdy vyznávají dvě či tři odlišná náboženství bez směšování (mají „vícečetnou náboženskou identitu“), jindy je synkretizují a z množství vyznání existujících v jejich regionu vybírají prvky, které jim konvenují. Kupříkladu „vodun“, víra v nadpřirozené mocnosti obývající předměty či přírodniny, je zvláště v západní Africe natolik součástí kulturně­náboženské tradice, že se mnohým zdá, že jej zkrátka nelze ze života vyčlenit; je to jakýsi základní substrát, na který pak místní „roubují“ například křesťanskou věrouku i praxi.   

„Kafkolog“ Reiner Stach: Ta Franzova vlna kolem nás není zdaleka tak zahlcující, jak jsem předpokládal

Rozhovory

Kultura a buben

Havelka coby teolog obšírně rozvíjí úvahy nad tím, jak k podobným synkretickým pokusům přistupovat z hlediska křesťanské, či hlavně katolické morálky. A zamýšlí se nad různými domorodými koncepty Boha a nad tím, nakolik jsou z hlediska katolické dogmatiky heretické. Pro většinového, teologicky nevzdělaného čtenáře může být jistě poučné dozvědět se, co to je „subordinacianismus“, ale je možná škoda, že se autor více nevěnoval třeba tomu, jak se africké mytologické a náboženské představy promítaly do tamější kultury, například do tvorby i do češtiny přeložených spisovatelů jako Amos Tutuola nebo nobelista Wole Soyinka. I když Havelka obecně přiznává, že „náboženství prakticky nelze oddělit od kultury“ Afričanů a všímá si okrajově alespoň hudby, konkrétně bubnování, což je podle něj kruciální element afrických kultur, tmel afrických společenství, dorozumívací prostředek, ale i specifická africká filozofie.

Jedna kapitola je věnována také staroegyptskému náboženství, o kterém však existují specializované a pochopitelně obsáhlejší knihy českých i zahraničních egyptologů. Havelka vykládá i náboženské dějiny Afriky, takže z tohoto hlediska i starověcí Egypťané do jeho textu patří, ale mohl aspoň zmínit tzv. kemetismus, tedy novodobý novopohanský směr, který chce navazovat právě na odkaz a tradice starověkého egyptského náboženství. Rozvíjí se sice hlavně v Americe, Irsku či dokonce u nás, ale třeba podle afrikanisty Vojtěcha Šaršeho i v Africe „asi nějaké ojedinělé samozvané buňky existují, ač nelze mluvit o ničem systematizovaném“.

To vše jsou ovšem jen drobné připomínky. Celkově autor poskytuje užitečný a důkladný přehled hlavně o současné náboženské scéně Afriky, přičemž předpovídá, že její význam by i v celosvětovém kontextu mohl časem vzrůst. V rámci katolického křesťanství se podle Havelky po papeži Františkovi z Latinské Ameriky přímo nabízí volba jeho nástupce z Afriky: „Je pouze otázkou času, kdy bude mít oblast s největší množinou křesťanů ve světovém srovnání svého zástupce v čele univerzální církve." Ano, procentuální podíl kardinálů z Afriky se postupně zvyšuje a třeba ghanský kardinál Peter Turkson patřil už při konkláve v roce 2013 k mírným favoritům. Takže až v čele Vatikánu stane černý papež, neměli bychom to připisovat černé magii afrických čarodějů…