Cítím se jako průzkumník, rozhlížím se po bitevním poli vznikajícího obrazu, říká malíř Jan Gemrot
Ještě na AVU, kde studoval u profesora Zdeňka Berana, malíř Jan Gemrot (40) figury uzavíral do zvláštních světů a nevšedních zážitků, později jimi nechal prorůstat krajinu, jindy vzhlížet k neznámým zítřkům. V textu k výstavě Stardust (Galerie Václava Špály, do 23. 6.) odpovídá kurátorovi Karlu Srpovi, že v současném cyklu „spíš než přes skafandr astronauta nazírá svět ze skafandru vlastního těla“. A dodává: „Až zemřu, rozpadnu se na hvězdný prach.“
V sérii Observace (2022) vám stíhačka prorážela hranicí zvuku, teď astronauty vypouštíte do beztíže, aby ohledávali artefakty z nedávné minulosti…
Minulá výstava byla úplně jiná. Hodně ovlivněná válkou, proto něčím až nepříjemně naléhavá. Tady, v Galerii Václava Špály, jsme o mnoho set let poté, v jakémsi bezčasí, mimo planetu, svět, kontext. Malířsky si to podobné je, ale obsahově jde o jiný přístup. Astronauty nebo jiné figury používám jako herce ve filmu. Mají svou úlohu, kterou v rámci díla plní, ale není to o nich. Astronaut je průvodcem, průzkumníkem, se kterým se možná můžete ztotožnit.
Jako se Ziggym Stardustem Davida Bowieho?
Jasně, mohou to být určitá alter ega nás samotných. Postavy, které stvoříme jako svá ideální, odvážnější já. Netuším, jak to měl na pódiu Bowie, ale já se při malování vůbec necítím jako nějaký malíř s baretem a paletou, jako bohém nebo tak něco. Já se opravdu cítím jako průzkumník nebo potápěč v hlubinách. Rozhlížím se po bitevním poli svého vznikajícího obrazu a prozkoumávám, co se tam vlastně děje. Létání nebo vznášení v beztížném stavu při malování nejsou žádný problém.
Astronauty vysíláte mezi antické nebo neoklasicistní artefakty. Podle čeho jste je vybíral?
Většinou šlo o emoční rozhodování, odrážely se v tom dějiny umění i osobní zkušenost. Jednou jsem se rozhodl pro torzo Belvedere, jindy vytvořil reminiscenci na Michelangela, ale mám tam artefakty i různě transformované a deformované. Fascinuje mě, když je vyjmete z muzeálního prostředí, stejně jako mě fascinuje umění, které dokáže přežít bez galerie. Už od dětství mě provázely představy typu, co by se stalo, kdybychom třeba Monu Lisu umístili na oběžnou dráhu. Uvidí ji tam někdo? A co to s obrazem udělá, když ho nikdo neuvidí? Prostě poslat umělecké dílo mimo kulturní i planetární kontext. Jistě jsou díla, která fungují napříč staletími, ale to, co dnes ve starých artefaktech čteme, bývá odlišné od toho, co zamýšleli jejich autoři.
Prý vás už vaše starší obrazy moc nezajímají, ale přece jen: nevracíte se k nim někdy?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
