Minimálně od bádání sociologa Pierra Bourdieua odborníci nepochybují o tom, že umělecký a kulinářský vkus či preference určitých druhů sportu a oblečení souvisejí s tím, jaké místo člověk zaujímá ve společenské struktuře. Co to konkrétně může znamenat v českém prostředí, aktuálně zkoumá a esejisticky vstřícně vykládá kniha Pravidla vkusu, sepsaná čtveřicí zdejších sociologů.
Autoři Pravidel vkusu (nakl. Host), Marie Heřmanová, Michal Lehečka, Ondřej Špaček a Ludmila Wladyniak, obecně uznávají, že tatáž praxe mohla být spojena s odlišnými motivacemi: tak průkopníci horolezectví z řad městské elity psali o filozofii hor, o tom, jak kopce povznášejí ducha či jak lezení zoceluje charakter, odvahu, vytrvalost a nesobeckost. Oproti tomu u horolezců s dělnickým zázemím vystupoval do popředí spíše soutěživý aspekt: zlepšování vlastního výkonu a zdolávání čím dál obtížnějších stěn. K posunům také pochopitelně dochází při srovnání různých kultur: zatímco červené víno je či dlouho bylo charakteristickým znakem francouzské dělnické třídy, v českém kontextu se klidně může jednat o typickou spotřebu vzdělané vyšší střední třídy.
Studenti a klasická kultura
Pravidla vkusu se zaměřují právě na hodnoty a preference „vzdělané, kreativní střední třídy z velkého města“, s níž se autoři sami identifikují, a pak zvláště na prostředí pražských vysokoškoláků. Pro ty zhruba řečeno platí to, co tvrdí ty nejbanálnější stereotypy: „Byznysové obleky na ekonomických školách, modré vlasy na filozofické fakultě a softshellové bundy mezi biology.“ Přičemž se nedá jednoduše říct, že je takto zformoval obsah daného oboru. Působil zde již silný efekt samovýběru, tedy kdo se vůbec rozhodl uvažovat o studiu daného směru. Stejně tak následně studenti tráví několik let v kolektivu spolužáků, mezi lidmi s relativně podobnými záměry a zájmy. A pokud se nám zdá, že všichni naši spolužáci se dívají na nudné filmy, tráví svůj volný čas nezajímavě a vlastně se s nimi nemáme o čem bavit, je vyšší pravděpodobnost, že studium opustíme.
Co do estetických preferencí mají studenti společenskovědních a humanitních oborů relativně věští zájem o poezii, klasickou hudbu a literaturu. Naopak zástupci přírodovědných, technických a medicínských oborů nepřekvapivě nemají ke klasické kultuře tak blízko.
To, jestli někdo vysokou školu vůbec vystuduje, je ovšem také podmíněno společenským statutem: vzdělání a s ním spojená kvalifikace jsou tak sice jedním z klíčových zdrojů pro dosahování privilegovaných pozic v dnešních rozvinutých ekonomikách, což přináší obrovské příležitosti pro lidi z nižších tříd ve smyslu příslibu vzestupu a sociální mobility díky vlastnímu úsilí. Zároveň jsou ale školy prostředím, „kde děti z dobře postavených rodin mohou proměnit svůj původ ve vlastní výhodu a tím vzdělávací systémy přispívají k přenášení postavení z generace na generaci“. Majetkové rozdíly v dnešních západních společnostech přitom bohužel „znovu nabývají rozsahu, který jsme naposledy znali v dobách bouřlivé průmyslové revoluce“.
Pohyby a posuny
Obecněji ovšem autoři správně konstatují, že takzvaná „legitimní, společensky ceněná a uznávaná kultura“ postupně rozšiřuje svoje hranice, takže dnes již není výhradně záležitostí koncertů vážné hudby, obrazů vystavených v prestižních galeriích a románů světové literatury ověnčených literárními cenami. Zatímco ještě před padesáti lety budila rocková hudba pohoršení, dnes rapeři dostávají literární ceny. Počítačové hry byly donedávna vnímány pouze jako prokrastinace a bezduchá zábava, kdežto v současnosti jsou předmětem seriózní kulturní kritiky. Prestižní světové noviny, které se nedávno pohoršovaly nad komiksy, dnes důkladně rozebírají tvorbu youtuberů. Pravidla vkusu sice nadále existují, ale je podstatně složitější se v nich orientovat.
Pro vyšší vrstvy je typická kulturní „všežravost“, v jejímž rámci jsou její příslušníci schopni „konzumovat“ nejen elitní díla nevyšší úrovně, ale s ironickým odstupem také díla nejmasovější či přímo „pokleslá“. Tím se ovšem komplikuje společenská hierarchie elit a mas. Dalším důležitým rysem jsou digitální algoritmy, které v nemalé míře uživatelům vybírají obsah, jenž stojí za to konzumovat. Vzniká tak tzv. algoritmická kultura, která určováním toho, co je legitimní či hodno pozornosti, dále komplikuje výběr jak svými zplošťujícími tendencemi (skrze algoritmickou klasifikaci se spousta kulturních produktů začíná vzájemně podobat), tak uzavíráním konzumentů do algoritmických obsahových bublin. Podrobněji o tom mimochodem pojednává kniha Toma Vanderbilta Mohlo by se vám také líbit. Vkus v době neomezeného výběru (nakl. Omega, 2016), jejíž český překlad je dost nepovedený.
Jasné hranice toho, kdo a v jaké pozici může určit, co je cool, je proto velmi obtížné nalézt. Sdílená představa určujících hierarchií a rozpoznávacích znaků cool lidí i kulturních artefaktů „se rozpadá se pod rukama generace Z, která je příliš zaměstnaná tím, že je sama sebou, než aby ji to zajímalo“, citují autoři americkou esejistku Safy-Hallan Farah. Zároveň ale ve společenských strukturách stále působí lidé, kteří se díky své znalosti dokážou v popsaném chaosu kulturně podmíněných norem a algoritmických doporučení orientovat.
Určitý sjednocující efekt ve společnosti roztříštěné na množství konzumentských subkultur nadále může mít i televize: lineární televizní vysílaní se ukazuje jako médium, které může podporovat zmíněnou všežravost. Bez ohledu na třídní a kulturní zázemí si v ní většina lidí vybírá podobné věci (v českém prostředí je podle autorů skvělým příkladem třeba všeobecná popularita pořadu StarDance). Na televizi se pořád díváme mnohem více „demokraticky“ a šance, že dva lidé s různým třídním zázemím budou znát stejné televizní pořady a dobrovolně se na ně dívat, je značná.
Skryté kouzlo seznamů povinné četby
Z hlediska toho, jak se prestiž určitých kulturních forem, ale například i kulturních podniků (jako Kasárna Karlín nebo Bajkazyl) permanentně posouvá a transformuje, autoři kritizují školní výuku a kánony, které jsou podle nich příliš konzervativní a nespravedlivě protežující literaturu na úkor filmu. Školní seznamy maturitních děl podle nich neodrážejí již několik desetiletí trvající celosvětovou diskuzi o povaze literárních kánonů ani studenty příliš „nezneklidňují“ tím, co všechno mohou být znaky významného kulturního díla. Za vzor oproti tomu dávají kupříkladu nejprestižnější norskou střední školu Schola Osloensis, která kombinuje tradiční kulturní kánon a zaujetí pro hluboké, vysoce specializované „nerdské“ zájmy, jako je zájem o jadernou fúzi, hry na hrdiny či Harryho Pottera. V souvislosti s českými středními školami uvádí hlavně to, že i na seznamech četby je možné pozorovat rozdělení na ty elitnější, na nichž se studenti pravděpodobněji setkají s náročnějšími díly moderní literatury a divadla typu Paní Dallowayová, a ty ostatní.
Je otázka, jestli zde čeští sociologové nejsou příliš přísní (jejich výzkum vycházel z dat z roku 2018), protože zdejších škol, ve kterých na seznamech maturitní četby figurují jména spisovatelů debutujících po roce 1989 (Michal Viewegh, Kateřina Tučková aj.) nebo tzv. žánrová literatura (klasik fantasy Tolkien), v současnosti už rozhodně není málo. Jak k tomu napsala středoškolská učitelka Lenka Kapsová: „Studenti si nyní vytvářejí vlastní seznamy četby na základě širšího doporučeného seznamu, který už dostanou někdy ve 2. ročníku. Bývá to směs klasiky s tím, co mladí lidé nyní reálně čtou. V silné konkurenci audiovizuálních médií lze myslím považovat za úspěch, pokud mladí lidé cokoliv s nadšením a zájmem čtou. A kultivovat jejich cit pro kvalitu textu je úkolem dobrého češtináře.“
Ptát se můžeme, jestli jsou tyto změny kánonu dostatečně rychlé a hluboké – tedy pokud necháme stranou kacířskou námitku, že už zařazením na podobné seznamy se pro některé studenty (v jisté fázi jejich studia) může dané dílo stávat nezajímavým či mrtvým.
Poukázat bychom také mohli na to, že co se týká většinového zájmu publika, rozhoduje spíše popkultura, ať vizuální, či někdy i literární, která odsouvá na okraj kulturu tradiční. V Londýně je to to třeba Muzeum voskových figurín Madame Tussaud, ač knižní průvodce National Geographic bezradně a marně upozorňuje, že pro město obdařené tolika autentickými památkami a muzei mají tyto figuríny jen malý význam. A neustává ani proud zájemců na nádraží Kings Cross, kde se davy návštěvníků touží vyfotit s vypůjčenou kouzelnickou hůlkou a šálou před proslulým nástupištěm devět a tři čtvrtě a za fotografii pak v přilehlém harrypotterovském obchodě pořádně zaplatit.
Kultivace vkusu versus paternalismus
Podobně autoři knihy kritizují podle nich mírně paternalistické snahy naučit „neznalé“ občany s nižší mírou vkusu pracovat v městském prostoru s vizuální reklamou: již samotné označení „vizuální smog“ podle nich vzbuzuje představu něčeho, co není pouze věcí osobního pohledu a vkusu, ale co má, stejně jako znečištění ovzduší, „mnohé zdravotně negativní dopady na obyvatele, jakkoli obtížně měřitelné“. I když se autoři nad takovou představou ironicky ušklíbají, opravdu existují vážně myšlené statistiky, které dokládají, že přetížení vizuálními podněty může zapříčinit únavu očí či bolesti hlavy, snižovat schopnost soustředění nebo kapacitu pro vnímání důležitých informací typu dopravních značek. I když tedy můžeme chápat jako sympatické, že se autoři snaží neabsolutizovat estetické náhledy společenské třídy, k níž sami patří, v případě naddimenzovaných barevných a světelných reklam zřejmě nejde jen o otázku vkusu.
Přitom v jiných oblastech autoři uznávají, že někdy je obtížné hledat jasnou hranici mezi estetickým a zdravotním, morálním či dokonce politickým: „Jíst v McDonaldu burger a hranolky je pro mnohé nejen nevkusné, ale i nezdravé, a tudíž nemorální.“ Dodejme, že podle většiny lékařů to je nezdravé bez ohledu na to, jestli jim to připadá vkusné, či nikoli.
Estetika politických voleb
Také politické volby mají neopominutelnou estetickou dimenzi, jak je vidět na prožívání emocí zhnusení a nevolnosti při sledování promluv neoblíbených politických představitelů. A pochopitelně ve vztahu třeba k brutalistickým stavbám, jako je jihlavský obchodní dům Prior, rovněž hraje roli politické přesvědčení dotyčného a jeho vztah k minulosti. (Na tom všem záleží, jestli usoudí, že stavba poškozuje vzhled centrálního náměstí, nebo že naopak dotváří autentický obraz Jihlavy jako města, které bylo ve dvacátém století zmítáno politickými zvraty.)
Kniha tvrdí, že kupříkladu označení „pražská kavárna“ bylo umným politickým konstruktem Miloše Zemana, které se však „odehrávalo na podkladě objektivně popsatelných rozdílů ve společenském prostoru z hlediska vkusu a praktik kosmopolitní kulturní elity metropole oproti jiným částem společnosti“. Zemanovo prezidentské vítězství bylo v tomto smyslu „vlastně prohrou strany s vyšší kulturní legitimitou, což svým způsobem zakládalo i povahu veřejných střetů v následujících deseti letech, které často měly rovinu spíše kulturní než tradičně politickou“. O vnitřních pochybnostech kreativní střední třídy se v knize dočteme mnoho, ale o tom, jaký je vkus Zemanových či Babišových voličů, bohužel zatím málo. Co do zahraničních výzkumů vlivu algoritmů a influencerů kniha poskytuje cenné poznatky, ale z hlediska vkusu jednotlivých segmentů české společnosti je její zpráva spíše torzovitá. Snad ale můžeme doufat, že přijdou další, navazující výzkumy, protože i tato kniha ukazuje, kolika důležitých oblastí se náš vkus dotýká, i když jde o terén čím dál nepřehlednější. A souvisí i se základními otázkami, co vše mohou vládnoucí vrstvy/elity zbytku společnosti „vnucovat“, případně na základě jakých expertiz.
