Angličtí Ride sice existují v součtu jen nějakých osmnáct let, ale jejich diskografie působí, jako by hráli přes půl století.
Na přelomu 80. a 90. let patřili k předním jménům shoegaze – krátkodobého, nesourodého, ale vlivného podžánru, kam dále náležely třeba skupiny My Bloody Valentine, Slowdive nebo Lush. Shoegaze spočíval v kontrastu křehkých melodií a hlukových stěn ždímaných elektrických kytar a spíš než na písničkách s klasickou strukturou stál na atmosféře. Klíčová jména scény se po několika letech vydala jiným, i diametrálně odlišným směrem – například k popu, abstraktní hudbě nebo nečinnosti – a pak se nevyhnutelně rozpadla. Oxfordská čtveřice Ride se rozložila vskutku neslavným způsobem: od originální tvorby na prvních dvou albech Nowhere (1990) a Going Blank Again (1992) se i pod vlivem úspěchu Oasis posunula k odvozenému šedesátkovému rock’n’rollu v duchu Rolling Stones či Small Faces a ještě před vydáním čtvrté desky Tarantula (1996) zanikla. Roli v tom hrála i rivalita mezi klíčovými tvůrčími osobnostmi kapely, zpěvákem a doprovodným kytaristou Markem Gardenerem a sólovým kytaristou a textařem Andym Bellem. Každý z členů si pak šel po svém, například Bell se přidal právě k Oasis.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
