Prozaik Eli Beneš: Chtěl jsem vzít celý svět a nacpat ho do jedné knihy
„Stál jsem uprostřed ztichlého městečka na náměstí…“ Už v první větě uhrančivého románu Nepatrná ztráta osamělosti je zubožený Petr Stein, vracející se s koncem války z Osvětimi do chudé a rozbité poválečné Prahy, jak kůl v plotě. Trauma, drtivé vzpomínky a nepochopitelně fádní přítomnost, čekání na něco a na někoho, kdo už možná nikdy nepřijde… Jak svou knihu vnímá čerstvý držitel Magnesie Litery pro nejlepší debut loňského roku, někdejší hudební vydavatel a DJ Radia 1 Eli Beneš (48)?
Nepatrnou ztrátu osamělosti jste psal pět let. Jako někdejší student anglistiky a bohemistiky jste měl k látce hodně načteno. Co kromě Prima Leviho, Arnošta Lustiga a dobového tisku jste musel číst znova?
Vlastně všechno. Začal jsem psát v roce 2017, ale už dva roky předtím jsem se připravoval, a to hodně zeširoka. Načítal jsem soudobou českou prózu, abych věděl, jak tuzemská literární scéna vlastně vypadá, ale především díla židovských autorů, na které v románu extenzívně odkazuju – až tak často, že to může působit jako manýra. Nechtěl jsem se vydat na cestu psaní nepoučený, nesečtělý, bez teorie. Studoval jsem bohemistiku na filozofické fakultě a měl historické semináře na fakultě sociálních věd, ale teď jsem rešeršoval cíleně a věnoval pozornost i orální historii, vyslechl jsem zkušenosti známých, příbuzných i kamarádů. Nepatrná ztráta osamělosti je v první řadě osobní příběh dospívajícího židovského přeživšího Petra Steina, ty příslovečné malé dějiny, a na pozadí běží dějiny velké, kulisa osvobození Prahy po druhé světové válce. Můj čtenář by měl přemýšlet nejen nad tím, co se honí v hlavě spojeneckým velitelům, ale i dumat o tom, jestli přivezou tvaroh. Světovou i českou literaturu nejen z téhle oblasti jsem si doplňoval i proto, že jsem především nechtěl napsat něco, co už někdo kdysi napsal.
Kde jste posbíral příběhy typu paní Abelesové, která se jako pracovnice židovské obce dokázala stejně jako tatínek protagonisty Petra Steina vyškrtávat z transportlistu? Nebo Icka, jemuž vyvraždili celou rodinu?
Historicky usazený román, pokud nemá být kontrafaktuální nebo alternativní záležitostí, by měl být relativně přesný. Osmdesát procent toho, co v knize popisuju, se někomu stalo. Něco prožil můj dědeček, kterého jsem nikdy nepoznal, ale žádná postava není stoprocentně postavená na jediné reálné osobě, primárně jsou to pro mě archetypy. Místy jde i o klíčový román v tom smyslu, že každé jméno, které se v něm objeví, je na někom reálném založené.
Například Petrova krásná milenka Edita je Ditou Saxovou, známou především ze stejnojmenného románu Arnošta Lustiga.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
