Noc jako čas údernického boje za komunismus, ale i jako možnost úniku z jeho sevření

Nejprve Lucie Dušková ve své knize (ukázku z ní vizte ZDE) stručně shrnuje, že filozofové a náboženští myslitelé od starověkého Řecka po současnost noc často stavěli do protikladu ke dni, který upřednostňovali jako čas přející rozumu. Literáti a výtvarní umělci zase využívali noční symboliku, když svým dílům a příběhům chtěli dodat působivost či nádech tajemství. Katolická církev i středověk měly k noci nedůvěru a označovaly ji za čas zasvěcený zlu a čárám. Od přelomu 17. a 18. století se v Evropě prosadilo osvícenství, jehož metaforický název měl sám o sobě vysvětlovat jeho hlavní cíle: zvítězit nad temnotou pověr osvícením společnosti rozumem, a to především prostřednictvím sekularizovaného vzdělání pro široké vrstvy obyvatel, omezení moci církve a otevření se vědě a technice.

V podstatě každá epocha zatížila noc negativními významy a ve stejném smyslu se ve veřejném prostoru i využívaly její různé metafory. Současně autorka připomíná, že noc je jediný čas, v němž lze žít beze svědků. V tomto smyslu je to čas demokratický, všem otevřený a každému potenciálně skýtající útočiště. V noci se oslabuje kontrola vládnoucí moci i síla společenských pravidel. Ve středověku se v noci při karnevalech převracel společenský řád a přestávala platit většina norem.

Jmenuji se Bond, James Bond. Který filmový představitel slavného agenta je nejblíže tomu knižnímu?

Kultura

Světlo komunismu a imperativ bdělosti

A podobnou ambivalenci nachází Lucie Dušková u noci komunistické, konkrétně v Československu v letech 1945 až 1960, přičemž se věnuje noci „veřejné“, nikoli tomu, co tehdy lidé dělali v nočním intimním soukromí. Ukazuje, jak komunistická moc v pohádkách jako Pyšná princezna nebo v mnoha historických i jiných filmech kapitalismus vykreslovala jako éru temnoty/noci a socialismus/komunismus jako příchod světlého dne. Dokonce v tomto smyslu výrazně měnila i vyznění literárních předloh. Kupříkladu originální Jiráskovo Temno končilo rezignovaně či pesimisticky, zato ve filmové adaptaci z roku 1950 na rozdíl od románu hlavní postavy neodcházejí do emigrace, ale uchylují se do protestantské bašty ve východních Čechách, odkud hodlají dál působit v šíření protestantské víry. Závěrečné scény filmu vyzývají k přímému boji; po noční tajné bohoslužbě nekatolík Machovec shromážděným sděluje: „Musíme jít mezi lid. A zažehnout v něm plamen husitského boje proti pánům! Jděte, bruste kosy a kovejte cepy!“ Načež Machovcovy děti otevírají dveře stodoly, v níž se shromáždění koná. Na pozadí se objevuje rudý východ slunce.

Aby ale kýžený komunismus nastal, bylo podle režimních ideologů potřeba zvýšeného úsilí a bdělosti. Další filmy tedy v tomto duchu oslavovaly stav permanentní ostražitosti proti nepříteli a heroizovaly úderníky, kteří pracovali celou noc, aby překonali plán. Pokud by přitom někdo chtěl napodobovat jednání těchto dosti nerealistických filmových hrdinů, znamenalo by to fakticky přestat spát, vzdát se sociálního života, a navíc zkomplikovat život své rodině, která by se celá musela podřídit rytmu nočních a přesčasových směn. („Nedostatečný či nepravidelný spánek také nepříznivě ovlivňuje zdraví,“ podotýká k tomu autorka zcela v souladu se specializovanou literaturou, viz knihu Manifest za tmu.)

Afrika jako sídlo zlých čarodějů, největší množiny křesťanů a zřejmě i některého z budoucích papežů

Kultura

Noční práce, zábava i zločin

I když noční práce v průmyslu komunisté nejprve v negativní smyslu spojovali hlavně s kapitalistickými vykořisťovateli, právě po jejich únorovém uchvácení moci byli dělníci v továrnách nuceni pracovat víc a brát si noční směny a přesčasy. Odměnou jim měl být „nehmatatelný dobrý pocit z vykonané práce“. Nakonec ale socialistická noční práce doznala obdobné institucionalizace jako ta kapitalistická, a to v podobě příplatků za noční směny a otevřeného přiznání, že noční práce v průmyslu bude představovat standard. „Jiná byla jen v tom, že v socialistickém systému kromě jiného nahrazovala chybějící modernizaci.“

Režim se také snažil regulovat noční zábavu. Ta měla být podrobena co nejpřísnější kontrole tak, aby propagovala ty správné ideály. Zábava si přesto našla své vlastní cesty a často nabývala vůči původním záměrům zcela opačných podob. Podle autorky se vyznačovala mnohovrstevnatostí, v níž se mísily profilové programy, které občas narušil otevřený nezájem či protesty publika, a alternativní aktivity, jež využívaly mezer v komplikovaných pravidlech. „Mimoděčná apolitická subverzivita představovala asi nejcharakterističtější znak socialistické zábavy.“

Obdobně tomu bylo se zločinem: snaha ustavit ctnostnou společnost pracujících a střídmě se bavících lidí nebyla úspěšná. Lidé dál pokračovali v kriminální činnosti, a navíc se jejich řady plynule rozrůstaly o nové generace. Potlačit se ji tak podařilo jen na oko, totiž triky ve statistikách: pod tlakem stoupajících čísel kriminality zákoníky v roce 1956 raději změnily klasifikaci a postihování některých činů. Především drobné majetkové delikty Veřejná bezpečnost nadále předávala k posouzení vedením závodů, aby věc začala řešit hlavně domluvou. V důsledku toho statistiky (často noční) kriminality úspěšně poklesly o 8 %.

Dan Ariely: Hamás napadl Izraelce, ale taky vytuneloval Palestinu a vytvořil místo plné zmaru a chudoby

Rozhovory

Tma skýtající svobodu

Podobně vyznívaly snahy o zavádění veřejného osvětlení: ideální socialistické noční město mělo být „zářivou oázou modernity, kde by se prolínalo nejjasnější pouliční osvětlení ukazující technický pokrok, nejsofistikovanější neonová světla poukazující na ekonomické výdobytky a všudypřítomné rudé hvězdy oznamující, jak zdárně jde práce na budování nové socialistické ekonomiky kupředu“. (Ostatně už Lenin prý o Rusku prohlásil: „Komunismus je vláda sovětů plus elektrifikace celé země.“)

Tento zářivý ideál ale narážel na řadu omezení daných reálnými ekonomickými poměry, jako byly výpadky proudu, zastaralost pouličních lamp a dysfunkce neonových nápisů, jejichž hustota zůstávala daleko za proklamacemi i západními vzory. A právě „slabší jas lamp a dysfunkce neonů představovaly nezamýšlenou specifičnost socialistického nočního prostoru“. Díky chybějícímu osvětlení a výpadkům proudu se ovšem socialistické noční město paradoxně mohlo stávat i prostorem svobody, v němž se každý mohl mnohem volněji věnovat sám sobě a svým aktivitám, a to často přímo pod hvězdnou oblohou. Například Egon Bondy popisoval, jak se počátkem padesátých let potuloval po setmělé Praze, po bytech známých a po nočních podnicích, v nichž zažíval řadu dobrodružství. A Václav Havel vzpomínal na noční návštěvy u básníka Vladimíra Holana na Kampě, které by za denního světla nebyly možné. Pokud tedy nějaká věc charakterizovala socialistické noční město daného období, byla to určitě „mimoděčná tma“.

Autorka podrobně analyzuje dobovou uměleckou produkci, hlavně filmovou, a tuto ideální fiktivní vizi konfrontuje s reálnou situací, což vytváří působivý kontrast a dynamický obraz tehdejších časů. Kniha nepředestírá kompletní dějiny noci (k těm by se pak hodilo dodat, že bible třeba podle Adolfa Novotného noc líčí i jako čas zvláště příznivý pro božská zjevení). První etapu komunistického panství ale i díky svému širšímu kulturně-historickému zakotvení nasvěcuje nekonvenčně a netriviálně. Obecně mimo jiné dokládá to, že pokus něco totálně vytěsnit a potlačit může skončit jediným možným způsobem.